Perturbatto

I.

"Popiš myš obecnou.." zahuhlám si pro sebe. Jedna z dvanácti otázek z přírodopisu. Včera jsem nad tím strávila celé odpoledne. Náš učitel nám dává vždy ve stejný den test ze zeměpisu i z přírodopisu a pak se nám to plete. Sakra. Opřu se bradou o lavici a zkouším se zamyslet. Tahle otázka byla ještě docela lehká, ale co... je sakra tohle? Nedokážu si vzpomenout. Den ode dne se mi horší paměť, chápání a všechno. Před půl rokem mi diagnostikovali v nemocnici, že prý trpím jakousi nemocí, která je ojedinělá a nazvali to "cerebromie". Co jsem se doslechla, je to nějaké poškození mozku, a s "nečekaným" údivem to našli jenom u mě. A nebo chtěli prostě něčím zamaskovat, že tu tak do roka nebudu. Ještě před několika měsíci jsem byla taková slušná dvojkařka, sem tam nějaká ta jednička, no prostě malý nadprůměr. A teď? Jsem docela ráda za trojku nebo čtyřku. I když strávím nad učením celé odpoledne, není mi to nic platné. Celkově si začínám všímat, že mám zpomalené reakce, a trošku mi ubývá zdravého rozumu. Pořád mě bolí hlava. Takhle to jde už dost dlouho. Musím se s tím smířit. Ještě mně, ani mé povedené rodince nesdělili, jestli je to smrtelné. Ale předepsali mi nějaké prášky a jednou za týden jezdím do nemocnice. Hrozná otrava.

Chystáme se na prohlídku, jako každý čtvrtek. Doktor otevře dveře, jako klasicky se pobavíme a já si sednu naproti jemu. Máma projednává všelijaké detaily, a co jsem teda zaslechla, s dalším doktorem tam projednávají nějaké drahé procedury, mezi kterými navrhoval i výměnu tkáně, nebo operaci mozku. No to ať si zkusí. Parchant jeden. Nemám ráda, když na mě někdo sahá. Ani po půl roce jsem si na to nezvykla. Natož mi holit hlavu. To radši zaspím a nikdy se nevzbudím. Samozřejmě máma, ta by za mě dala cokoliv. Dobře, chápu ji, ale nedělám si velké naděje. Prosím. Ať je nenapadne něco šíleného.