Perturbatto

XV.

Už mžourám, myslím, že jsem v posteli. Pořádné posteli. Asi po týdni. Ale když se zahledím líp, všude kolem mě je krev. Cítím ji i na sobě. Sáhnu si na ústa. Je tam, a pořádná kaluž. Já teda musím vypadat. Doploužím se k blízkému zrcadlu. Propána, měla bych se trochu opláchnout. Naštěstí kalhoty jsou špinavé jen od hlíny, ale krev z trička, ta půjde hezky špatně dolů. Vletím do koupelny, která je naštěstí jen kousek. Umyju si obličej a ruce. Je dost na nic, že tu kromě svého napůl roztrhaného trička a kusu legín nemám nic. Ani mobil, ani sluchátka. Co bych za to dala. Zamyslím se. Co asi dělá moje máma? A co ten Campbell? Shořel v pekle, a nebo je na jednotce intenzivní péče? Nezabila jsem ho úplně. Musí si to vychutnat, parchant. Vím, že on za to v celku nemůže, ale nenávidím všechny doktory, a to se nikdy nezmění.

Jdu dolů, všichni už jsou v kuchyni, a opravdu netuším, co to jí. Něco mezi zbytky té srnky a bobulemi, které sehnali na poslední chvíli. Tímhle se živí? Tak to musí být na mizině. Nedivím se, že se chtějí přestěhovat.

"Brý ráno," prohlásím nejistě.

"Čau," ozve se od stolu. Rebecca okamžitě sklopí pohled.

"Víš," začne Alexandr, "nemůžeme ti dát snídani... Promiň,"

"To je dobrý," usměju se, "myslím, že jsem toho sežrala dost." Přece jen se ale posadím na židli. "Co tu děláte ve volných chvílích?"

"Hmm... To víš. Přes den se nedá dělat skoro nic. Sem tam si jdem zaběhat, jinak se většinu dne válíme." řekne Dana.

"Aha." No nevadí. Pauza je super. Konečně nemusím dělat nic do školy. Zalezu zpátky do ložnice a rozplácnu se hlavou do hezky měkkého polštáře. Donutí mě to ale přemýšlet? Ne. Nechci se tím zabývat. Všemi podstatnými detaily. Nasrat.