Perturbatto

XVII.

Dny ubíhaly a nám všem (no, spíš mně) praskaly kosti z neustálého tréninku, a to i ve dne. V noci jsem se naučila trochu ovládat, ale jak ucítím srnu, má po srandě. Do několika sekund dokážu proběhnout polovinu lesa. Můj talent je přece jen užitečný!

Průběhem dní jsme všichni děsně smrděli, a tak jsme se koupali v nedalekém jezeře a prali si. Ještě, že jsme všichni sourozenci, tak se nemusíme stydět chodit před sebou nazí.Další výhoda.

Je den před naším stěhováním. Nic tu nemám, takže se nemusím ani balit. Ležím ve svém pokoji, když v tom něco ucítím. Otevřu oči. Vyjdu z pokoje, když vidím hořet v ostatních pokojích. Proč jsem se vzbudila tak pozdě, a proč jsem nic necítila dřív? Sice se umíme regenerovat, ale platí na nás oheň a stříbro. A to je velká nevýhoda.

"Žijete?!" křičím na celou chatu. Ozvou se souhlasy, ale Nick vyletí z pokoje, že mu chytlo tričko a okamžitě si ho svlékl. Sešli jsme se na chodbě.

"Proč jsme to neucítili?" zeptám se.

"Necítíme kouř!"

"To už je nespravedlivé i tohle?"

"Není čas na vysvětlování!" běžíme dolů, ale cestu nám zatarasí hořící zábradlí, které se zřítilo.

"Zpátky!" křikne Nath. Nakonec jsme to museli vzít oknem Daniného pokoje, který je nejblíž schodišti. Už jenom pozorujeme ten požár a spoustě z nás se určitě honí hlavou, jestli nechytne celý les. My to ale nemáme čím hasit, tak asi dojedou hasiči. Nejlepší chvíle zdrhat. A tak jsme všichni, a to fofrem, udělali.