XXXIII.

162 24 0
                                    

"Jej, chybička!" zakřičí jeden z vědců, až to zazní vtipně. Než by se stihli ostatní ohlédnout, máme z nich svačinu. Nasadím drápy, jednomu z nich rozdrásám hrudník a potom hrdlo. Druhému se zakousnu do nohy a trhnu takovou silou, že si dokážete představit, že o ni přišel. Dodělala jsem ho rozmáčknutím mozku. Ten lahodný závan krve se line celou místností a my i s Alexandrem pomyslně chlemtáme tu nádhernou vůni. V okamžiku na zemi leží všichni vědci. Kde není krev, tam si prohlížím jejich poznámky. Nath se snaží proseknout celu, ale jak jsem říkala, je z tak odolného kovu, že na to naše drápy, zuby a síla nestačí. Klíček našla Dana někde na poličce.

"Uf, díky bohu," funí unaveně Alex, "nevěřili by jste, co to bylo za nechutnost tady zůstávat. Vidíte?" ukáže už také pařátem na stůl v rohu. Je tam několik zkumavek, společně z jeho chlupy, krví a když se na něj pořádně podívám, tak je tam i kus kůže z jeho ramene.

"Bolí to jako svině," vzdechne nakonec.

"Nemáš tucha, kde by mohla být Becca?" zeptá se Nick.

"Mám za to, že ji mají taky někde tady, ale otázka zní, kde přesně..."

"A Leo?" zeptá se Nathaniel, "Ty máš nějaký plán, co potom, až najdeme Beccu?" Má pravdu. Pokud utečeme, budou nás pořád pronásledovat a nikdy nebudeme úplně volní. Nikdy. Co máme ale dělat? Nemůžeme to tu jen tak zmasakrovat. Je v tom nějaký fígl.

"To uvidíme," prohlásím a malinko pokrčím rameny, "nikdy nemůžeme vědět, co si na nás nachystají."

PerturbattoKde žijí příběhy. Začni objevovat