Perturbatto

XXVIII.

"Pokud vím, Campbell ti to už vysvětloval, je to národní projekt. Jste ohromná vyjímka zasazená do moře obyčejných lidí! Už jsem vyzkoumala další zkušební věc, tak tě musím vzít sebou." chytne mě za ruku, ale já se jí vytrhnu. Potom jednoduše vyskočím z okna. A pak za sebou nechávám už jenom stopy. Dorazím, ano, tentokrát už 'domů' a všechno do posledního slova vyžvaním ostatním.

"Tak dobře, ale nemůžeme se jen skrývat. Musíme je zachránit!" odsekne naštvaně Rebecca.

"Myslím, že hlavu neusekneme všem těm krysám z projektu, ale minimálně mojí matce," skoro už to křičím. Znova se ve mně vaří krev. Jenom, aby tu ze mě nebyla zase hrouda srsti.

"Tak, co teď?"

"Dáme si sváču a vyrazíme, ne?" snaží se říct v dobré náladě Alexandr, aby nás trochu povzbudil. Poslechneme ho. Naštěstí je už celkem šero, a když vyrazíme, budeme v plné síle. Nathaniel přinese srnu a před očima všech ji naporcuje a nechá opékat. Normální kuchyň by se sice hodila, ale lepší aspoň ten oheň, než nic. Škodolibě se usměje, aby naznačil, že takhle skončí ti vědci. Všichni u něj pokyvujeme. Myslím, že teď se na chvíli zamyslet můžu. Když tak vzpomínám, kdy jsem byla naposledy ve styku (ehm, potkala jsem se) s normálními lidmi? Už to bude nějaký ten pátek. Ale potom se všechno změní. A já doufám, že k lepšímu.

Jako nenasytná hovada to všechno sníme a protáhneme se. Jsme připravení tam vběhnout a krky budou jenom křupat. Ten sladký pocit, když víte, že se můžete proměnit v plné síle...