Perturbatto

III.

Přijíždíme na místo. Doktor nám jde naproti. Proč?

"Pane doktore, ale znáte moji dceru. Nemohl by jste mi pomoci ji vyzvednout? Víte, ona má fobii z těchto věcí..." namotává si k sobě drát od telefonu.

"Pomůžu vám." odpoví bezbarvým tónem.

"Moc vám děkuju," popotáhne.

Sakra. Říkala jsem, že nedokážu logicky uvažovat, ale v kritických situacích to jde asi každému, ne? Nebo je to spíš naopak? Já už vážně nevím! Máma odemkne jenom své dveře a zatarasí je. Kdybych si měla měřit tep, tak je to tak na infarkt. Doktor jde až k autu, a s hraně načechraným až možná psycho úsměvem mi zamává. Oplatím mu to vražedným pohledem. Auto cvakne, dveře jsou otevřené, natáhnu svoje dost dlouhé nohy, odrazím se a skočím.

"Opatrně, teď!" vyjeknu a zdrhám. Protože měl doktor půl metrový náskok, stačil mě chytit za kapuci. Díky bohu, stihla jsem si vysléct tu blbou bundu.

"Já jsem věděla, že to tak dopadne," prohlásí se slzami v očích matka, ale dál už nemám čas se ohlížet. V tom ale mi někdo naběhne a v rychlosti mi vrazí do paže injekci. Pravděpodobně tvrdé uspání. V tom případě ještě zrychlím, rozhled už se mi trochu mlží. To byla sakra velká dávka. Po pár sekundách zahučím k zemi. Vidím, jak ke mně přichází doktor s matkou.

"Naserte si," prohlásím přiškrceným hlasem.