Perturbatto

IX.

Chtěla jsem se znova a znova vytrhnout. V tom rychlém a šíleném souhrnu událostí mi začaly pronikavě zářit oči, měnily barvu. Vrhaly ostré, přímo vražedné pohledy, jako by chtěly pálit vše okolo. Zježily se mi vlasy jako kočce, po té se prodlužovaly nehty a na konci špičatěly. Na nohách to samé, protrhly se mi ponožky. Nos se mi zmenšil a zakulatil, lícní kosti se protáhly do úhledné tlamy s obrovskými zuby. Mé vlasy začaly postupně šednout, až do čistě bílé s nádechem šedých stínů. Normálně nejsem chlupatá, ale zbělala jsem jako mrtvola a narostly mi poměrně dlouhé chlupy, hladké jako samet. Nebyla jsem schopná promluvit. Vydávala jsem jen přidušené zvuky. Tohle zase tak zajímavé není, ale ty události v mojí hlavě mě mohly roztrhat.

Cítila jsem, jak se všechno postupně uvolňuje. Nabírám jistotu, vzpomínám na různé vzorečky ze školy i události ze života. Nabývám orientace a emocí, snažím se to utlumit. Nikdy jsem nevnímala, kolik toho zmizelo. Až teď si uvědomuju, že toho bylo sakra hodně. Můj mozek se dokonce rozšiřuje - zbystřila jsem, vidím velice ostře a cítím i daleko zapomenuté vůně. Najednou ale nabývám i daleko nelidských vjemů. Mám ukrutný hlad, chuť po krvi, schopnosti odrazit se a běžet míle daleko bez zpomalení velikou rychlostí.

Pouhými drápy přeseknu železná pouta a vydám vítězný skřek, trochu podobný vlčímu vytí. Jsem takový roztomilý pejsek, co se nechá poškrabkat za ušima? Ne. Slyším různé výkřiky, od doktora po ostatní pacienty, kteří slyšeli mé zběsilé vrčení. Protože se ten nápor nedá vydržet, vrhnu se přímo na tu moji nenáviděnou sestřičku, skočím po krku, ale neskousnu hned. Pěkně si vychutnám její výkřiky, znějící jako pomoc. Nevnímám slova, vnímám činy, ale taky hlad. Po hrozivém masakru vítězně skousnu a zlomím jí vaz. A teď je čas na mého milovaného doktůrka. Ten bleskově popadne nůž a míří ho na mě. Zasadí pár dobře mířených ran, ale očividně to nezpůsobí nic extra, protože jsem jako z oceli, a po nějaké chvíli se vše zhojí. Regenerace? To může být ještě zábava. Zmasakruju i toho doktora a mířím si to ven s pěkně nasyceným žaludkem, ale mám pocit, že za chvíli začnu dávit zbytky. Díky bohu, že jsem je nespolkla i s oblečením. Zažívací problémy jistě nebudou příjemné i v téhle formě.

Nechce se mi běžet po všech schodech a výtah je pomalý, tak si to namířím oknem a dopadnu jako kočka na všechny čtyři. Předníma nohama se sem tam jen jistím, ale po dvou se taky dobře běhá. Nepřekonatelnou rychlostí si to mířím neznámo kam. Klidně někam do pustiny, či lesa. Teď se vyplatí na to nemyslet. V jednom z hlubokých lesů najdu pahorek a vyšplhám na něj. To jsem běžela tak daleko a tak dlouho? Protože už svítá, a mě opouštějí síly. Nějaké oblečení mi zbylo, ale třeba moje bunda, co jsem popadla v běhu je na cáry. Nadechnu se čistého vzduchu, zkouším na nic nemyslet a užívat si volnost. Svoboda... Ta mi chyběla.