Perturbatto

XX.

Několik týdnů se nám žilo dobře, tím několik týdnů myslím možná i desítky. Zapadla jsem a naučila jsem se toho o hodně víc. Docela nás překvapilo, že jsme za celou tu dobu nepotkali žádného lovce. Buď na nás něco chystají nebo o nás nevědí. Ta druhá možnost by byla velice pozitivní. Dnes večer jsem měla konečně čas (no, celkově i v těch týdnech bylo času dost, ale dali jsme si pauzu) se pořádně zapřemýšlet. Vlastně jsem si uvědomila, že po mojí první proměně se mi nejen že vrátila všechna paměť a tak, ale že mi to jde dokonce všechno líp. Jsem i ráda, že jsem tu s nimi. Bez nich by to byla pořádná dřina, aby mi vůbec někdo vysvětlil, o co jde. Strávila jsem s nimi dokonce své šestnácté narozeniny. Ti mají teda divné dárky! Spíš si ze mě udělali srandu, protože ví, že kromě nějakých těch psychických věcí a jich nic nepotřebuju. Dali mi obojek z větví a popelem na to napsali 'I love doctors' a ještě mi pořídili vavřínový věnec. No potěš pánbůh! Ten nápis, ten mě dostal ze všeho nejvíc. Myslím, že jsem veselejší než dřív. A máme i nějaký cíl, takže je to v pohodě. Po nějakém tom rozhodování jsme si řekli, že se budeme stěhovat častěji, protože lapěním na jednom místě další z nás nenajdeme. To je logické.

Nadešel čas vstávání. Rozhlédnu se, kdo tu ještě je. Nathaniel sedí u ohně a se mnou je tu ještě Alexandr a Nick. Holky šly asi ven a nechtěly mě budit. Už poněkolikáté jsem ráda, že jsme sourozenci a žádní perverzáci. To už by si ze mně utahovaly. Vyjdu ze stanu a posadím se k Nathovi. Tváří se nějak zachmuřeně.

"Je ti něco?" opatrně se zeptám, ale tak, abych se ho moc nedotkla. Už otvírá pusu a naznačuje, že se mi chce svěřit, a nebo říct že nic, ale vytrhne nás z toho Rebecca. Vyběhla ze stromových houští a odtamtud na nás ječela.

"Lovci chytili Danu!" Cože? Proboha, to ne. Co teď?