Perturbatto

XXXV.

Nevíme, kam nás nohy nesou, ale jdeme na východ. Sotva jsme přešli hranice Francie. Super, zpátky v rodném Německu. Jsme ještě daleko od našich lesů, a to je dobře. Měli by jsme jít co nejdál, ale jenom tady ve státě, protože krom Němčiny umím leda anglicky a něco málo z té francouzštiny, nevím jak ostatní, mám za to, že Nathaniel byl v divočině už od malička, asi nějakých osmi let. Ten musí mít dost dutou hlavu. Teoreticky by měl za rok maturovat.

"Když nad tím tak přemýšlím, jak budeme bydlet?" prohodí Rebecca, "My čtyři máme postaráno o školu, Nick už má i základku, tak by mohl jít dělat přijímačky, já, Lea a Alex půjdem opakovat druhý pololetí devítky, ale co vy dva?" Donutí mne to se pousmát, protože normální problémy jsem neřešila hodně, ale hodně dlouho. Půl roku to už bude. Proč se snad úplně všechno ale točí kolem školy? Je to jako osa života naší generace! Nějak to přetrpět musíme.

"A jsme si jistí, že chceme opravdu žít takhle?" prohodí Dana, aby jsme se ještě pořádně rozmysleli, ale my už jsme hlasovali.

"Jo." Zbytek cesty jsme přemýšleli o bydlení, práci, učebnicích a takových těch věcech. Jdeme pěšky, jako normální lidé, snažíme se zapomenout na všechno. Jediné, co nás bude tížit, budou úplňky. Ty nás jako jediné nutí. Je čas žít normálně. Když si ale vzpomenu, jaká jsem byla těch posledních pár týdnů ve škole, vrací se mi nepříjemné vzpomínky. Co jsem se poprvé proměnila, má hlava se tak uvolnila, že si pamatuju snad úplně všechno do posledního detailu. Až vyřešíme všechny tyhle bláboly, budu zase chodit ven s kamarádkami a najdu svůj pořádný smysl života a ne jen trčet v této situaci, která světu nic nepřinese, možná jen zkázu. Být vyjímka není tak skvělé, jak se zdá.