Perturbatto

XXXVII.

Jsem už doma ze školy. Slohovka napsaná, teď už stačí si vzít pár věcí na přespání. Nejsem ten typ, co se bojí, že by někoho napadla taková šílená věc, odporovat snad umím. Až tak je*nutí přece ostatní nejsou. Nebo jo? Jde tam většina z nás. Alexandr se kamarádí s partou takových podivínů, jako je on sám, takže ti nepřijdou. Jdou moje tři kamarádky a tři kluci. No, proč ne. Nahážu si do batohu nejnutnější věci. Hodím si ho přes rameno a už bych měla vyjít, protože už se blíží k osmé a bude brzy tma. Všichni jsou zalezlí ve svých pokojích, tak na ledničce (což je naše oblíbené místo) nechám papírek a proplížím se jak duch. Venku je zamračeno, už se stmívá. Jdu až k hlavní silnici (samozřejmě je bez přechodu) a rychle ji přeběhnu. Kromě lesních cest tu na naší straně moc není. Zpoza stromu se vynoří Matt, Ryan a Cora. Zbytek prý ještě dorazí. Vyrazíme k Mattovi domů.

"Leo?" otevřu dveře jejího pokoje. Není tady. Sejdu dolů po schodech a z nepozornosti tam zakopnu. Vyjeknu a tím bleskově přilákám ostatní.

"Proboha, co děláš?" mračí se Nath.

"Jdu se podívat dolů," zakoulím očima. Je tam zhasnuto. Třeba už z toho začíná šílet. V tom na ledničce uvidím lístek.

'Šla jsem k Mattovi a ostatním na přespávačku, do zítřejšího poledne doma, čau.' Hrkne ve mně. Proboha. Přeskočilo jí? Nick mi hledí přes rameno.

"Eh, máme problém." začne Nick.

"Jo, ale tady nejsme ve vesmíru! Lea šla ven!"

"Zbláznila se? Dnes?! Musíme okamžitě za ní." Když se oblékáme, shodím rukávem kalendář, co máme na skříni. Pátý říjen. Úplněk.