Perturbatto

XLI.

S prvními paprsky slunce mne opouští síla a ležím na zemi. Stéká ze mě pot. Ostatní jsou na tom stejně, ale drží se na nohou. Cítím jejich povzdychy úlevy. Ale proč sem vlastně šli? Pomoct mi zamaskovat stopy? Své myšlenky vyřknu nahlas.

"No, tak nějak jsme u toho nepřemýšleli." řekne sípavě jeden z nich. Na poslední chvíli si ale uvědomíme, že vzduchem plynou pachy lidí. Normálních lidí. Odpotácíme se za nejbližší keře a zběsile nám buší naše zmutovaná srdce, momentálně napůl vlčí. Vzpomenu si ale, že jen kousek odsud se válí Noelina mrtvola. Hrkne ve mně, stáhne se mi žaludek a line se mnou vinný pocit. Sakra, co to se mnou bylo? Podívám se na sebe. Myslela jsem, že je to dar, ale časem se ukazuje, že možná jen prokletí. Nebo doopravdy blázním?

Z myšlení mne vytrhne křik. Křičí jedna z nich. Asi zahlédli moje dílo.

"Co to.." sípe Becca. Uvidí na mně roztřesený úsměv.

"M-moje dílo," sklopím hlavu, zatímco Rebecca nenápadně vykoukne skrz keř. Jsou červánky, takže si až teď uvědomila, že její oči svítí. Pozdě.

"Psst," zasyčí, myslím že Matthew a pomalu se plíží blíž a blíž k nám. Proboha, kdy už to Slunce vyleze? V tomhle stavu nemám šanci utéct. Ani já. A protože já se můžu měnit i ve dne, jsem vlk ze všech nejdéle i v noci. Netušíme, co budeme dělat ani jeden z nás. Najednou ale Dana vyběhne, aby odlákala pozornost. Po lese se rozlehne ještě větší křik.

"Zdrhejte!" křičí zděšeně, ale Daně se přimhouřily oči a v tom jsem si uvědomila, že se nedokáže ovládat a skácela se k zemi. Alexandr chtěl za ní, ale Nath ho zadržel.

"Chceš tak dopadnout i ty?" pokusil se to zašeptat, ale slyšeli jsme to všichni. Dana se mezitím postavila na nohy. Měla odhodlaný výraz. Hadový výraz. Nemilosrdný výraz. Odrazila se a vydala za nimi. Blížila se k nim, byla už jen pár metrů od nich. Hned je doběhla a jednoho z kluků povalila na zem, připravená skousnout mu krk.

"Přestaň!" vyběhnu se keře a svou zohavenou tváří se na ni podívám a namířím na ni drápem. Myslím, že ji můžu zastavit. Co se týče jich, mám k nim největší pouto, jsou to mí přátelé. My obě - já i Dana jsme na pokraji zhroucení, a tak nabíráme i čistě lidské vědomí. Odhodlám se, zapřu se nohama a odrazím se. Seknu ji do nohy a odstrčím do strany. Neodváží se pohnout. Oběma se nám víří v hlavě moc myšlenek. Ti vedle nás strnuli. Poznali mě.