To co jsem viděla mi málo vyrazilo dech. Šílená laboratoř...? Po pravé straně je několik počítačů a i sem tam nějaké spisy a zkumavka. Dál velký stůl s různými chemickými potřebami. Nalevo už je to zajímavější. Velké, dá se říct "nádoby", plné divné tekutiny, která má asi vypadat jako voda. Je jich tam několik. Přibližně deset nebo patnáct. Uvnitř nich uvidím... Pane bože! Všechny jsou plné. Šmátrám očima po všech, ale ani v jedné Danu nevidím. Teď naopak bohu děkuju. Musela by to být hrůza. Vstříc mým myšlenkám ze mě opožděně vyjede:
"Co to k čertu...?!" V tom si ale všimnu zpoceného doktora, kterého jsem měla údajně zabít. Campbell. V tom se ve mně pohne něco nepřekonatelného. Jakmile mě uvidí, tak se parchantsky usměje a ukáže na svoje hodinky, které ukazují čas 15:47. Vidí, jak se třepu, ale spíš vztekem.
"Smůla," řekne pobaveným hlasem, i když už je asi smířený se svou smrtí. Ale tohle nečekal. Třesu se tak, až se mi mihotají i oči. Spadnu na zem, jako bych omdlela, ale všechno vnímám. Mám křeče. Kašlu krev. Cítím to. Vlkodlak ve mně se dere na povrch, zuby nehty. A to doslova. Ostatní na mě vyjeveně hledí, doktor taky. Vykulí oči a pootevře pusu. Potom se vzpamatuje a rychle letí někam, myslím že do skladu. Potom už slyším jen dupání, pravděpodobně po něm někdo z nás skočil. Už stojí a ani se nehne. Vzhledem k té eleganci to musel být Nathaniel. Dobře jsem si všechny prověřila. Malátně se postavím, hrozně zpocená. Tělo mě bolí, není to takové, jako v noci. Trochu se mi mlží před očima a sotva se držím na nohách, ale jsem připravená ho rozsápat, co to stojí.
ČTEŠ
Perturbatto
Hombres LoboLee objevili nemoc, která jí začne ničit mozek a stává se časem bláznem. Kolabuje jí mysl, všechno. Nebo ji něco blokuje? Něco... zvláštního? Je to obtížné, ale musí na to přijít, i když pomalu přestává chápat. Nejlepší umístění: 1. in VLKODLACI
