Perturbatto

XLVIII.

Den 16. Je to hrozné. Neustálé prohlídky, operace a všechno! Aspoň, že se nám nehrabou v mozcích. Tam se chtějí uchýlit později. Máme v sobě tolik injekcí, že se skoro nedokážeme postavit. Máme slabiny snad jenom v tom, že máme lidskou formu. Tyhle oblbovací věcičky nás zároveň jako lidi drží. Na vlky se taky chtějí podívat později. Tohle bude chvíli trvat. Musíme najít způsob, jak jim nedát do rukou náš genetický vzorec. Tohle by mělo vymizet ze světa.

Co jsme se ale nedozvěděli. Většinu z první generace použité na naše sourozence byly z DNA otce, který se je pokoušel zabít, ale Campbell hloupě zabil jeho. Smutný příběh. Nevíme, co máme s ostatními dělat. Když se podíváme na ty ohavně vraždící bestie, chce se nám zvracet. Když se podíváte na ty plaché vlky v divočině, vidíte, že vlkodlaci jsou něco úplně jiného. Musíme utéct.

Počítám sekundy, kdy mi dají další injekci, ale nedočkám se jí. Pokud si nevzpomenou, účinky možná pominou. Ale ne, stroj měl jen chvíli zpoždění. Už to mám zase v rameni. Zajímavé. Tohle se ještě nestalo. Měly by ten stroj opravit. Nebo radši ne? V tom ale začnou blikat červená světla, hučet alarm a já poznám, že se bude dít něco zajímavého. Zavřou se všechny dveře, zabezpečí okna a já dostanu injekci navíc. Jak mi to už leze na nervy. Uslyším několik ran a přede mnou stojí Nathaniel.

"Jak ses sem dostal?" prohlásím sípavým a omráčeným hlasem.

"Nenápadně jsem jim tam porouchal stroj a dělal, že mám v sobě té drogy dost. Pojď, jdem zachránit ostatní.

"Nevíš náhodou něco o přesném opaku tohohle?" ukážu rozklepaným prstem na zásobník.

"Ale jo, něco jsem viděl v laboratoři 45C."

"Půjdeme potom tam."

"Jo, jasně." Přehodí mě přes záda a vrací se už rozbouranými dveřmi do dalších bloků a nabírá ostatní, kteří na tom nejsou o moc líp. Dostaneme se k té kanceláři. Díky bohu, mysleli si, že jsme až tak slabí? Všichni si dáme jednu protilátku, ale uslyšíme divoké vytí a strašidelné skřeky.

"Proboha!" jekne Alexander.