Perturbatto

XXXIV.

Později jsme zachránili i Rebeccu, a to stejným způsobem. Na to, že ví, jaké máme schopnosti tu mají jenom dvě pořádná zabezpečení - ty klece a celou tuhle budovu, která slouží jako bludiště, i když s orientací nemá problém nikdo z nás. Zdá se mi to, nebo je to celé na hlavu? Já vidím v něčem háček. Nemůže to přece být tak jednoduché! Nemůže! Namlouvám si, až mě začíná bolet hlava a rudnu, jako bych měla horečku. Konečně jsme z té hrozné budovy vyběhli ven.

"Jsme venku!" prohlásí Dana a protáhne se, ostatní trochu zamžouráme do světla, protože ještě zas taková tma není a ta laboratoř nemá skoro okna, tak je tam tma jak v jeskyni. Když se ale rozhlédneme pořádně, nevidíme nic, co by nám připomínalo naše známé lesy. Proboha, na jak dlouho nás to uspávali? Cesta sem musela zabrat několik hodin. V tom si ještě uvědomíme, že máme hlad. Jakmile ucítíme nějakou kořist, bezpodmínečně se na ni vrhneme. Nejsme doma. Kašleme na pravidla.

Zavětřím a něco mám. Ostatní se vrhnou za mnou. Tohle je bitva mezi sourozenci, a to se mlátíme jenom kvůli králíkovi. Nějak málo se ovládáme. Jsme hrozně nejednotní.

"A co se bude dít teď?" zeptám se po několika minutách ticha.

"Nemá smysl je ničit, nikdy by se nám to nepodařilo, je nás jenom šest a ostatní jsou zmutovaní. Kromě pár věcí nemají nic, a nebudeme jim přece poskytovat další," řekne Nath.

"Víte, co navrhuju já?" řekne Becca.

"No povídej,"

"Vypadnout odsud. Vypadnout někam opravdu daleko, za hranice tohohle pos*anýho státu a nenechat jim tu ani stopu! Máme přece právo na normální život, a základnu mají jen tady, ne? To je snad nenapadlo, že umíme utíkat?" všichni souhlasně přikyvujeme. Přijímáme návrh. Mně s Beccou a Alexandrem je patnáct, Nick bude slavit sedmnáctiny a Dana s Nathanielem už jsou plnoletí, tak proč ne?