Perturbatto

VIII.

Něco hledá na stole, usuzuji, že nějaké to nářadí. Protože mě zajistil i v pase a u krku, nemůžu se celkově vůbec hýbat. Buší mi srdce tak rychle, že cítím, jak mi ta krev putuje po tepnách a po žilách. Sice jsou tu zatažené žaluzie, ale instinktivně poznám, že jsou červánky. Mírně to přechází do tmavší oblohy a do minuty už bude tma. Campbell si pozval ještě dvě sestřičky na pomoc, vyhrabal skříňku a přinesl si na stůl několik věcí. Ale to, že budu mít v hlavě vrták, z toho je mi na zvracení. Nu, celkově mám špatný pocit. Velice špatný pocit. Přijde jedna sestřička s holícím strojkem, a snaží se mě utěšit. To neudělá. Ta kráva to neudělá, jasné?! Venku je už úplná tma. Soptím, vzteky sebou trhám tak, až ji to rozruší. V tom se ale rychle uklidním.

"Vztáhneš na mě ruku, a..." pohrozím jí. Uvidím stín. Nepatří mně ani nikomu z nich. Pohybuje se směrem k oknu, vzápětí jsou odtáhnuty všechny žaluzie a skrz okna sem svítí měsíční svit. Druhý červen, úplněk. Problesklo mi hlavou. Je to skoro oslepující světlo. Co se všichni otočí, využiju situace. Teda, ne až tak já. Moje roztomilá dušička.

Cítím se... poněkud divně. Campbell se na mě podívá a div leknutím neomdlel.