Perturbatto

XLVI.

V tom po mě skočí další dva asi na dva metry napřed, jakoby to měli vypočítané přesně na vteřiny. Hodí po mně síť, ale dobře ví, že mě to nezastaví. Pak do mého stehna vystřelí šipku, která je pravděpodobně něčím napuštěná, ale uspávačka to není. Pokusím se pohnout s nohou. Nejde to. Sakra, tahle byla na chvilkové ochrnutí! Oženu se všemi ostrými věcmi co mám u sebe a zohavím tím několik z nich, ba, pokud dokonce dva nechcípli. Zaslouží si to. Nemají dělat pro šílené vědce. Hodí mě do plechového trezoru a odnesli do nablýskaně černého Roveru. Jednoduše můžu stěny proříznout, ale svým plazivým tempem bych asi neutekla. Jak dlouho to může působit?

Jedeme už několik hodin. Noha nic. Už jsme podle brnkání zastavili několikrát, ale pořád se jede dál. Na to, že je říjen je docela vedro. Nebo se mi to zdá? Dál si ale na sobě všímám dalších účinků šipky. 'Vysává' to ze mě energii. Ne, že by se mi chtělo spát, ale nemám sílu se bránit. Ani přikovat mě nemuseli, a to už je potupa. Navíc, ještě že tomu není tak jako 'vlkodlaci vs upíři', kde se proti nám používá stříbro. Díky bohu, protože je to můj oblíbený kov. Nakonec jsem se opravdu trochu vyspala, do té doby, dokud jsem neucítila výrazné drknutí. Že by jsme zastavili už natrvalo? Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale bude to nějaká doba.

Ocitám se opět u velké budovy s miliardami kanceláří a laboratoří, jen z druhé strany. Stejně by mě zajímalo, proč nás nechali jít, když mohli povolat tyhle 'super lovce'. Vynesou trezor a já skrz tři podlouhlé díly vidím, že už je ráno. Kudy jsme to brali, proboha? Přes Ameriku? Podle směru soudím, že mě berou do mého bloku. Teď nevím, jestli je to D, nebo jiný. Pořádně mě zabarikádují v pokoji, jen tak pro jistotu, jinak by jim to stejně nevyšlo, nadopují mě dalšími oblbováky a hodí na postel. Proboha, co se mnou bude teď? A co s dalšími vlky?