Láska na druhý pohled

57. kapitola

„Chrisi, co je?" zeptal se ho Daniel, když se Chris už dlouho chvíli, bez mrknutí oka, díval na displej svého mobilu. „Podívej se, co mi poslala Vanessa," předal mu Chris svůj mobil a byl celý rudý vzteky. „Hm," díval se Daniel na fotku, na které se Vanessa líbá s Victorem, „takže to je ten Vanessin nový objev," pokyvoval hlavou. „Tohle Vanessa vážně přehnala! To jsem si nezasloužil!" zvolal Chris nenávistně i smutně zároveň. „Tak ti tou fotkou chtěla nejspíš dokázat, že už o tebe opravdu nestojí," vrátil mu Daniel mobil, „když jí to pořád nevěříš," dodal. Chris se na něj zamračil. „Ano, nevěřím jí to! Vím, že mě pořád miluje a vím, že by chtěla být zase se mnou, akorát její hrdost jí to nechce dovolit!" zdůraznil mu. „Já ti nevím, Chrisi," vzdychl Daniel, „možná už by si na ni měl vážně zapomenout! Jak vidíš, Vanessa už začala nový život a ty by si ho měl začít taky," radil mu, „poohlédni se taky někde jinde. Vždyť na škole si holky střídal, jak na běžícím pásu, no a nebylo ti lépe?" připomněl mu. „Na škole jsem byl hlupák, který nevěděl, co je v životě nejdůležitější! Pak jsem se zamiloval do Vanessy a ta mi otevřela oči a já pochopil, co vlastně od života chci!" vysvětloval mu Chris, „chci ji! Jen a jen ji! Miluju ji! Už ji mám v hlavě příliš dlouho na to, abych na ni teď zapomněl! To nedokážu!" kroutil zoufale hlavou, „a pokud ji nebudu mít po svém boku, to raději budu do konce života sám!" na chvíli se odmlčel, „ne, já nechci být sám! Pokud Vanessa nebude se mnou, pokud ji nebudu moci milovat a pokud ona mi mou lásku nebude opětovat, pak raději umřu!" dodal vážně a poté se smutným výrazem odešel.

„Ana María mi to určitě nikdy neodpustí!" zoufala si Gregoria. „Gregorie, udělala si dobře, že si řekla Diegovi pravdu!" ujišťoval ji Juan José, který s ní seděl na lavičce v parku a snažil se ji utěšit, „kdyby si to neudělala, tak by spíš Diego nikdy Aně Maríi neodpustil, že mu takovou závažnou věc zatajila! A až by se to dozvěděl, tak by se to potom mezi nimi možná už nespravilo!" dodal vážně. „Doufám, že máš pravdu!" vzdychla Gregoria, „modlím se, aby Diego stihnul přijít včas a zabránil Aně Maríi udělat tu největší chybu jejího života!" zoufale vzdychla. „Stihne to, neboj se!" objal ji Juan José kolem ramen, „dobře to dopadne, uvidíš!" usmál se na ni. „Juane José," usmála se na něj Gregoria, „každým dnem jsem víc a víc radši, že jsme se po těch dlouhých letech zase potkaly! Jsem šťastná, že mám zase v někom oporu!" usmívala se. „I já jsem za to moc rád!" opětoval jí Juan José úsměv a políbil ji, „je příjemné mít se s kým podělit o své starosti!" smutně se usmál, „ty se teď bojíš o Anu Maríu, já mám zase strach o Raquel!" řekl smutně. „Copak je s ní?" zeptala se ho Gregoria, „stále Alejandro Martinéz?" hádala. Juan José přikývl. „Alejandrovi se včera narodil syn, a když ho Raquel uviděla, znovu se jí otevřela už ta skoro zahojená rána!" vysvětloval, „Raquel se z toho včera večer zase úplně zhroutila a přiznala se mi, že Alejandra miluje tolik, že už mu tu všechnu bolest odpustila a že by moc chtěla být s ním a s jeho synem!" vyprávěl. „Je mi jí tak líto," soucítila s ní Gregoria, „a chození s Antoniem moc nepomáhá, že?" usoudila. Juan José přikývl. „Vanessa je na tom hodně podobně," řekla Gregoria, „sice ona jde do toho vztahu s Victorem naplno a opravdu chce na Christiana Martinéze zapomenout, ale moc tomu nevěřím! Po tom všem, čím si ti dva prošli, to snad ani nejde!" domnívala se. „Že se naše dcery musely zamilovat zrovna do těch dvou Martinézů," vzdychl Juan José, „akorát se jen trápí," dodal. Gregoria smutně přikývla.

Ana María seděla v čekárně. Dívala se nepřítomným pohledem a vzpomínala na svůj včerejší poslední rozhovor s Gregorií o jejím těhotenství. „Ahoj, holčičko," políbila Gregoria Anu Maríu na čelo a přisedla si k ní ke stolu v kuchyni, „mluvila si s Diegem?" zeptala se jí. Ana María pokroutila hlavou. „Chtěla jsem za ním jít, ale nenašla jsem odvahu! Navíc ani nevím, co bych mu řekla, když pravdu mu říct nemůžu!" řekla smutně. Gregoria vzdychla. „Ano Marío, ale ty mu ji musíš říct!" zopakovala jí Gregoria už po několikáté, „ty máš strach, že tě Diego opustí proto, protože čekáš dítě s jiným mužem! Ale co když tě pak opustí proto, že jsi mu o tom vůbec neřekla a sama, bez jeho vědomí, si se rozhodla pro potrat?" položila jí závažnou otázku, nad kterou doufala, že se Ana María zamyslí. „Ne, mami, já už jsem rozhodnutá!" ani se nad tou otázkou Ana María nepozastavila, „půjdu na ten potrat! Musím!" řekla vážně. „Paní Solanová," vyšla z ordinace zdravotní sestra. Ana María se probudila ze svých myšlenek a podívala se na ni. „Můžete jít dál," řekla jí sestra a vrátila se zpátky do ordinace. Ana María pomalu vstala. Najednou měla pocit, že to vlastně udělat nechce. Nakonec se rozhodla, že dovnitř opravdu vejde, ale v tom se v nemocnici objevil Diego. „Ano Marío, počkej!" volal na ni, když k ní běžel. „Diego, co tady děláš?" zeptala se ho Ana María udiveně, když k ní doběhl. „Co já tady dělám? Co ty tady děláš?" odvětil jí Diego otázkou, „co se to chystáš udělat?" vyčítavě na ni hleděl. „Mamka ti to řekla!" došlo Aně Maríi. „Řekla a ještě štěstí, že to udělala!" odvětil jí Diego, „Ano Marío, jak si mi to mohla zatajit? Něco tak vážného?" zlobil se na ni. „Pochop mě, bála jsem se! To dítě není tvoje!" rozplakala se Ana María, „a já po tobě přece nemůžu chtít, aby si vychovával cizí dítě!" plakala. Diego jí vzal obličej do dlaní a políbil ji. „Ano Marío, ty nemůžeš za to, co ti Rogelio tehdy při tom únosu udělal! A ani to dítě za to nemůže!" utíral jí slzy, které jí stále tekly z očí, „a nebude to přeci cizí dítě! Ale tvoje dítě!" upozornil ji, „a jestli si to dítě chceš nechat, tak já ho budu milovat jako vlastní! Budu ho milovat tak moc, jako miluju tebe!" usmál se na ni. Ana María se na něj přes slzy usmála. „To myslíš vážně?" zeptala se ho nevěřícně. „Smrtelně vážně!" ujistil ji Diego, „miluju tě! A nikdy neopustím ani tebe, ani naše dítě!" usmál se na ni. Když Diego řekl „naše dítě", Ana María se celá rozzářila. „Miluju tě, Diego!" padla mu kolem krku a oba se začali něžně líbat. „Paní Solanová," vyrušila je sestra. Ana María a Diego se přestali líbat a podívali se na ni. „Jdete tedy dál?" zeptala se sestra Any Maríi. Ana María se podívala na Diega, který se na ni usmál, a poté zpátky na sestru. „Ne, nejdu! Už to není třeba!" znovu padla Diegovi kolem krku a ten ji silně objal.