Láska na druhý pohled

73. kapitola

„Možná bychom vás s Carolinou měli nechat o samotě!" navrhl Miguel. „Ne!" odvětili mu Carolina a Chris současně. Chris nechtěl, aby odcházeli, protože by to bylo zbytečné, když Gabrielu hned vyprovodí ven a Carolina zase nechtěla odejít, protože o to vyprovození nechtěla přijít. „Abych odpověděl na tvou otázku, Gabrielo!" otočil se na ni Chris, „nemám žádný doprovod a ani ho nepotřebuju! Ta svatba se koná tady, takže doprovod skutečně není třeba!" řekl jí. „Ale i tak!" nenechala se Gabriela odbýt, „já bych ti ráda ten doprovod dělala!" usmála se. „Je mi to opravdu líto, Gabrielo, ale jsme domluveni, že na svatbě bude jen rodina!" vysvětlil jí Chris. „Ale tenhle kluk!" ukázala Gabriela na Miguela, „není z rodiny, ale podle toho jak je oblečený, tak to vypadá, že na svatbě bude!" tvářila se dotčeně. „Miguel skutečně na svatbě bude!" potvrdil jí to Chris, „protože je to Carolinin přítel a do rodiny už v podstatě patří!" vysvětlil jí. „Ale já jsem taky součástí rodiny!" rozzlobila se Gabriela. „Gabrielo, byla jsi!" opravil ji Chris, „a už opravdu dlouho dobu nejsi," nadšeně se na ni usmál, „a teď, jestli budeš tak hodná, tak, prosím, odejdi, svatba za chvíli začne!" dodal. Gabriela se urazila a odešla. „Dobrý, Chrisi!" zasmála se Carolina, „ale čekala jsem, že se do ní obuješ trochu víc!" dodala zklamaně. „Rád bych, ale raději to nebudu riskovat!" odvětil jí Chris. „Proč?" zeptala se ho Carolina. Chris při rozhovoru s Gabrielou pamatoval na Jessičina slova, že ji nemá podceňovat a pokud možno ji příliš neprovokovat, aby se zase o něco nepokusila. „Nechtěj to vědět!" odvětil Carolině a odešel z haly.

„Takhle mě vyhodit! Jak nějakého prašivého psa!" stěžovala si Paola, když se po ulici táhla se svými dvěma kufry, „to se mi ještě nestalo!" fňukala. Po chvíli u ní zastavilo auto. „Tak se mi to přece jen nezdálo! Jsi to ty, Paolo!" vystoupil z auta Martín. Paola na něj vykulila oči a postavila kufry na zem. „Martíne!" zvolala šokovaně. „Vypadáš nějak ztrhaně! Co se ti stalo?" zeptal se jí Martín, i když mu to bylo jasné. „Můj přítel mě včera večer vyhodil z bytu!" postěžovala si mu Paola. „Ale ty, chudinko!" s posměšným úsměvem ji Martín politoval, „copak si mu provedla?" zeptal se jí. „To je dlouhá historie!" odvětila mu Paola. „Vážně?" podivil se Martín, „Marisol mi ji zase tak dlouho nevyprávěla!" řekl. „Cože?" zarazila se Paola. „Takže si Daniel vzal moje slova přece jen k srdci!" rozesmál se Martín. „Cože?" opět ho Paola nechápala. „Včera jsem se za Danielem zastavil a trochu ho upozornil na to, co jsi ve skutečnosti zač!" vysvětlil jí Martín. „Takže to ty?!" rozkřikla se Paola, „to ty jsi mu vnuknul ten nápad, aby si ten diktafon poslechl až do konce!" křičela na něj. „Jenom jsem mu naznačil, že by nebylo od věci to udělat!" odvětil jí Martín, „a jak vidím, tak jsem se nemýlil, že sis ten rozhovor mezi tebou a Marisol nechala nahraný jako svůj triumf! Paolo, ty jsi tak hloupá!" vysmál se jí. „Co jsem ti udělala, že si musel zničit můj vztah s Danielem?!" zakřičela na něj Paola. „Ty se ptáš mě, co jsi mi udělala?! Ty jsi vážně tak směšná!" znovu se jí Martín vysmál a chystal se nastoupit do auta. „Martíne, počkej!" oslovila ho Paola, „nemohl bys mě dovézt alespoň na nádraží?" vrhla na něj svůj svůdný úsměv, který vždy zabíral. „To si uhádla!" rozesmál se Martín, nastoupil do auta a odjel. „Idiote!" zakřičela za ním Paola nenávistně. Vzala si své kufry a pokračovala v cestě.

V kostele začala hrát hudba. Všichni svatebčané se postavili a zahleděly se směrem ke vchodu, odkud vyšla Alexandra. Její otec ji nemohl kvůli svému stavu k oltáři dovézt, a i když jí Victor nabízel, že ji doprovodí, Alexandra se rozhodla jít sama. Pomalu kráčela k oltáři. Usmívala se a David z ní nemohl spustit oči. Alexandra s úsměvem minula Stacie a Victora, Marisol a Gregorii, svou matku a svého otce. Než se postavila k Davidovi, ještě věnovala úsměv své svědkyni Rebece a Vanesse, svědkyni Davida. Poté už se postavila před Davida a usmála se ještě šťastněji. „Jsi nádherná!" pošeptal jí David a usmál se na ni. Alexandra mu úsměv opětovala a poté už se obrátili ke knězi. „Sešli jsme se zde dnes, abychom spojili tohoto muže a tuto ženu ve svazek manželský!" začal kněz svou řeč. David a Alexandra se drželi za ruce a usmívali se na sebe. I ostatní se celou dobu usmívali. Po chvíli se kněz dostal k té nejdůležitější části. „Davide Moralesi Uribe, berete si zde přítomnou Alexandru Olmedo Domínguezovou za svou právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?" zeptal se kněz Davida. „Ano!" usmál se David na Alexandru. Alexandře samým štěstím vytryskly slzy z očí. Kněz se obrátil na Alexandru. „A vy, Alexandro Olmedo Domínguezová, berete si zde přítomného Davida Moralese Uribeho za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?" zeptal se jí. „Ano!" odvětila mu chvějícím se hlasem Alexandra a usmála se. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu! Můžete políbit nevěstu," řekl kněz. David a Alexandra se k sobě otočili. „Miluju tě!" usmál se na ni David. „Taky tě miluju!" odvětila mu Alexandra šťastně. Oba se na sebe usmáli a poté si dali svůj první manželský polibek. Ostatní jim k tomu nadšeně tleskali.