Láska na druhý pohled

68. kapitola

„Co tady děláš?" zeptala se Vanessa Chrise. „Chtěl jsem tě vidět! Neviděl jsem tě půl roku!" odvětil jí Chris, „a už se mi stýskalo!" dodal se zamilovaným úsměvem. Vanessa znervózněla. „Chrisi, měl by si jít!" vstala od stolu, „mám moc práce! Nemám čas se s tebou vybavovat!" zdůraznila mu a chtěla odejít. Chris si ji však k sobě přitáhl a pevně ji sevřel ve svém náručí. „Chrisi, pusť mě!" požádala ho Vanessa. „Vážně to chceš?" zeptal se jí Chris. „Ano," přikývla Vanessa. „Proč mi lžeš?" zeptal se jí Chris. „Nelžu ti!" odvětila mu Vanessa. Chris se pobaveně pousmál a chtěl Vanessu políbit. Ona se mu ale na poslední chvíli vytrhla. „Chrisi, odejdi!" poručila mu Vanessa. Chris se k odchodu ani trochu nechystal. Všiml si květin, které jí včera poslal a usmál se. „Krásné květiny!" poznamenal. „Ano, velmi krásné!" rozzářila se Vanessa. Chris jí totiž nahrál k tomu, aby ho mohla opět pozlobit. „Kdopak ti je poslal?" zeptal se jí Chris provokativně. „Muž, kterého miluji!" usmála se na něj Vanessa vítězně. „Opravdu?" šťastně se na ni Chris usmál, protože se domníval, že myslí jeho, „poslal ti je muž, kterého miluješ?" ujišťoval se. „Ano!" zdůraznila mu Vanessa. „Věděl jsem to, miláčku! Věděl jsem, že mě pořád ještě miluješ!" vydechl Chris zamilovaně, přitáhl si Vanessu k sobě a začal ji líbat. Vanessa se mu nejprve bránila, poté jeho polibkům na chvíli podlehla, ale nakonec ho od sebe odstrčila a nenávistně se na něj zahleděla. „Chrisi, jak se opovažuješ!" zakřičela na něj. „Vanesso!" Chris na ni nechápavě hleděl, „vždyť jsi mi teď do očí řekla, že mě miluješ a teď se zase tváříš jakoby nic!" zakroutil zmateně hlavou. „Já jsem ti řekla, že tě miluju?" byla Vanessa v šoku, „a kdy prosím tě? Že o tom nic nevím!" dodala. „Řekla jsi mi, že ti ty květiny poslal muž, kterého miluješ! Takže z toho jsem vydedukoval, že ten muž jsem já!" vysvětlil jí Chris. „Ano řekla jsem, že mi ty květiny poslal muž, kterého miluji, ale tím mužem jsem myslela Victora! Protože to on mi ty květiny poslal!" opravila ho Vanessa. „Vanesso, co mi to tu povídáš? Já jsem ti ty květiny poslal!" řekl jí Chris. „Tyhle jsou ale od Victora!" vyndala Vanessa z květin vizitku a podala jí Chrisovi. Chris si jí přečetl a zrudnul vzteky. „Ten hajzl!" zahodil vizitku na zem a vyběhl z kanceláře. „Chrisi, kam jdeš?" běžela Vanessa za ním.

„Rozejít?" hleděl Miguel šokovaně na Veronicu, „Veronico, to, že odjedeš na nějaký čas ke své sestře, ještě není důvod k rozchodu!" upozornil ji. „Já vím!" přikývla Veronica, „ale tady vůbec nejde o mě nebo o mou sestru! Tady jde o tebe a o to, že my dva k sobě nepatříme!" vysvětlila mu. „A jak si na to přišla prosím tě?" zeptal se jí Miguel ironicky. „Migueli!" smutně se na něj Veronica usmála, „bylo nám spolu hezky, a proto to chci skončit právě teď! Abych mohla vzpomínat na ty krásné chvíle, co jsme spolu prožili, a ne na ty, kdy bychom se hádaly!" vysvětlila mu, „protože ony by časem přišly!" dodala. „Veronico, já pořád nevím, o čem to tady mluvíš!" odvětil jí Miguel. Veronica k němu přistoupila a chytla ho za ruce. „Migueli, ty miluješ Carolinu a ona miluje tebe!" řekla mu Veronica. „Veronico, to není pravda! To už je dávno za mnou!" oponoval jí Miguel. „Migueli, já vím, že mi nechceš ublížit," usmála se na něj Veronica, „ale když mi přiznáš, že Carolinu miluješ, tak mi neublížíš! Já už dlouho vím, že vy dva patříte k sobě!" řekla mu vážně, „a když jsem vás spolu předevčírem viděla na tom hřbitově, tak jsem si to jen potvrdila!" dodala. „Ty jsi tam byla?" podivil se Miguel. Veronica přikývla. „Věděla jsem, že tam budeš, a tak jsem tě chtěla podpořit, ale pak jsem tě tam uviděla s Carolinou! A viděla jsem ty vaše smutné pohledy! Smutné proto, že jste k sobě nemohly blíž kvůli mně! A já už nechci být zdí, která vás odděluje!" řekla mu. „Ale to ty přeci nejsi!" chvěl se Miguelovi hlas. Veronica se na něj usmála a pohladila ho po tváři. „Jsi tak hodný!" usmívala se, „a já jsem moc šťastná, že jsem se změnila právě díky tobě! Nikdy na tebe nezapomenu!" utřela mu slzy z tváří, „už na nic nečekej! Běž za Carolinou! Ona je ta, která tě potřebuje!" vytryskly jí z očí slzy. Miguel jí chytil tvář do dlaní a oba se dlouze políbili. „Nikdy na tebe nezapomenu, Veronico!" pevně ji objal. Veronica ho se spokojeným úsměvem objímala. Věděla, že se zachovala správně.