Láska na druhý pohled

65. kapitola

„Gabrielo!" Chris se přemohl a usmál se na ni, „kdy ses vrátila?" zeptal se jí. „Včera," odvětila mu Gabriela, „copak ti to Jessica neřekla?" divila se. „I když oba žijeme pod stejnou střechou, tak spolu zase tolik nekomunikujeme!" vysvětlil jí Chris. „Aha, chápu," přikývla Gabriela, „no a jak se máš?" usmála se na něj. „Vzhledem k okolnostem docela dobře!" odvětil jí Chris. „Vím, na co narážíš a je mi opravdu moc líto to, co se stalo Carolině!" soucítila s ním Gabriela, „je tak mladá! Takový osud si nezasloužila!" dodala smutně, „jak to zvládá?" zeptala se. „K překvapení nás všech to zvládá nejlépe!" odvětil jí Chris, „teď je života plná snad ještě víc!" usmál se. „Tak to je dobře," usmála se Gabriela, „já jsem teď na tom také o moc lépe!" zdůraznila mu, „pobyt v tom sanatoriu mi opravdu pomohl!" dodala. „To jsem, hlavně za tebe, opravdu rád!" odvětil jí Chris, „protože teď budeš moct konečně začít žít nový život!" dodal, „nový život beze mě!" zdůraznil. Gabriela se snažila udržet si svůj spokojený úsměv. „Protože to, co jsem ti řekl při našem posledním rozhovoru, stále platí!" upozornil ji Chris, „vzpomínáš si na to?" zeptal se jí. Gabriela se stále usmívala a přitom si vzpomněla na důležitou část jejich posledního rozhovoru před půl rokem. „Chrisi, já to ale s tím přátelstvím myslela opravdu upřímně!" snažila se ho o tom Gabriela přesvědčit. „Samozřejmě, jak jinak! Ty jsi vždy upřímná!" podotkl Chris ironicky, „tak já ti teď taky něco upřímně řeknu!" podíval se jí zblízka do očí, „dnešním dnem je mezi námi absolutní konec! A když říkám absolutní konec, tak tím myslím absolutní konec! Už nebudeme snoubenci, přátelé, staří známí nebo cokoliv jiného! Už toho mám totiž až nad hlavu, Gabrielo! Přestávám být tolerantní! A dobře ti radím, aby si mně a hlavně Vanesse dala už pokoj! Je zbytečné, aby si tu svou zákeřnou hlavičku trápila vymýšlením dalších nesmyslných plánů na to, jak mně získat zpátky a jak Vanesse ublížit! Už totiž nic nezměníš na tom, že do konce svého života budu Vanessu milovat a tebe nenávidět!" nenávistně se na ni zahleděl, ze země si sebral sako a odešel. „Samozřejmě, že si vzpomínám a respektuju to!" přetvařovala se Gabriela, „jenom jsem ti přišla říct, že ten náš poslední rozhovor vlastně dopomohl k tomu, že jsem teď lepší člověk a za to ti děkuju!" usmála se na něj. „Tak to mě opravdu těší!" pousmál se na ni Chris, „a teď už mě omluv, mám plno práce!" řekl jí a vešel do své kanceláře. Gabrielin úsměv se změnil v nenávistný pohled. „Jen počkej! Uvidíme, koho nakonec budeš milovat a koho nenávidět!" pomyslela si s vítězným úsměvem a odešla.

Stacie seděla ve své posteli a v náručí držela svou dceru, kterou právě dokojila. Usmívala se na ni a po chvíli se ozvalo klepání dveří. Stacie se nejdřív vyděsila, ale pak si uvědomila, že je to vlastně Reinaldo. Ještě si nestačila zvyknout, že tam je. „Pojď dál, Reinaldo!" zavolala. Reinaldo vešel dovnitř s podnosem se snídaní v rukou. „Dobré ráno, děvčata!" usmál se. „Reinaldo?" překvapeně na něj Stacie hleděla. „Nevím, jestli se tvé chutě za dobu, co jsme se neviděli, nezměnily," položil Reinaldo podnos na postel, „tak jsem ti toho pro jistotu připravil více, aby sis mohla vybrat, na co máš zrovna chuť!" usmál se. „Děkuju ti!" stále na něj Stacie překvapeně hleděla. Za dobu jejich manželství nikdy nezažila, že by jí Reinaldo přinesl snídani až do postele. „Kam jdeš, že máš na sobě oblek?" divila se. „Jdu do agentury! Chci se Gustava zeptat, jestli by mě vzal zpátky!" odvětil jí Reinaldo. „Já myslela, že už tam nikdy nevkročíš!" připomněla mu Stacie. „To jsem si taky myslel, ale poněkud jsem se unáhlil!" odvětil jí Reinaldo, „když jsem se na všechno zpětně díval, tak jsem si uvědomil, že tam jsem prožil nejlepší chvíle mého života! Že tady jsem doma! Tady s tebou!" pousmál se na ni. „Reinaldo, já...!" kroutila Stacie zmateně hlavou. „Ne, Stacie, nic neříkej!" přerušil ji Reinaldo, „já chápu, že mi nemůžeš tak snadno odpustit! A když mi odpustit nedokážeš, tak to taky pochopím! Vím, že jsem se k tobě a k naší dceři nezachoval správně!" uznal svou chybu, „chci tu chybu napravit, ať to nakonec mezi námi dopadne jakkoli!" dodal, a doufajíc v dobrý konec, se usmál. Stacie by se na něj taky nejradši usmála, ale nechtěla mu to tak ulehčit, tak se od něj odvrátila, ale i přesto se malinko usmívala. „Tak já půjdu!" řekl Reinaldo, naklonil se ke Karen a usmál se na ni. „Pa, maličká!" pohladil ji po ručičce, a když se odkláněl, zachytil pohled Stacie, která z něj byla úplně naměkko. Reinaldo se na ni usmál a odešel. „Karen!" podívala se Stacie na svou dceru, „no podívej se, co se mnou ten tvůj tatínek dělá!" pousmála se.