Phoebe a Král

6

Nudila jsem se. Ano, doslova jsem se nudila, a proto jsem přivítala s otevřenou náručí, když za mnou další den přišel Sebastian jsestli mě tedy dneska může po zámku provést. Souhlasila jsem a  nechala si ukázat další zákoutí zámku.

,,Jak se ti tady líbí Phoebe?" ,, Ujde to." ušklíbnu se  a prohlédnu si obraz. Byl na něm vyobrazený mladý pár, tak kolem dvaceti let. ,,Kdo to je?" zeptám se. Vypadali jako stělesnění moci. Jako dva bozi, kteří vládli světu. Žena měla krátké oříškové vlasy a zelené oči. Muž vedle ní měl vlasy čenré a oči sitě modré barvy.  ,,Můj dět a jeho první žena." ,,První?" zeptám se překvapeně. ,,Ano, měl tři ale říká se že miloval jen tu první se kterou měl i mého otce." odpoví a dál se dívá na obraz svých předků.

Chvíli váhám jestli se mám zeptat, ale nakonec to udělám. ,,Jak to že máš nevlastního bratra?" nastane dlouhé nepříjemné ticho než můj manžel promluví. Čekala jsem nějaké naštvané okřiknutí, ale nic takového se nestalo.

,,Můj otec byl matce jeden čas nevěrný s Thomasovou matkou, Odri, brzo jí poznáš. Tehdy prý měli nějaké těžké období. Mám pocit že si otec myslel že ho matka podvedla i když tomu tak nebylo. Prý následkem nějaké hádky, kterou mezi sebou vedli potratila. Pár dní na to přišla Odri s tím že je těhotná. Mě tehdy byli jen dva roky." odmlčel se. I když si zachovával klidnou a chladnou tvář v jeho očí se zaleskla bolest.

,,Z vyprávění vím že se matka nervově zhroutila a už nidky to nebyla  tatéž žena jako kdysi. Zemřela v mých dvanácti.
Můj otec byl tyran, ale když s ním byla matka byl jiný.  Tento obraz, který jsme viděli první deny je poříze půl roku před mým narozením. Tehdy spolu byli ještě šťastní. " celou dobu co vyprávěl se na mě díval, cítila jsem to. Já  však nemohla spustit pohled z kamenné podlahy.

,,Děkuji." ,,Za co?" ,,Že si mi to řekl." otočím se na něj. Lhostejně pokrčí ramenem. ,,Půjdeme." rozhodne.  I když to bravurně zakrýval na malou chvíli jsme uviděla bolest v jeho očí, když vzpomínal na matku. Na jeho pravou matku.

,,Slyšel jsem že umíš hrát na klavír." ,,Ano trochu hraju." souhlasím. Kral zatlačil do dvoukřídlích dveřích,  které se bez hlesně otevřeli. Zůstala jsem stát jako přimražená. To co bylo schované na druhé straně dveří mi vyrazilo dech. Naproti nám  byla jen okna s tmavě modrými závěsi, uprostřed místnosti stálo černé klavírní křídlo. Na zemi byl tmavě modrý koberec a ze stropu vysel překrásný lustr. Dlaší zeď byla jen knohova, u které  byla lampička, křeslo a malý skleněný stolek. V jednom z rohů pak byla harfa, na kterou jsem měla povinost se naučit krát. Nejvíc mě však dostala houpací síť. 

,,Páni." dostala jsem ze sebe. ,,Líbí?" zeptal se chladně. Nechápala jsem ho.  ,,Ano moc. To ty?" přikývl. ,,Aby si nemusela být jen zavřená v knihovně nebo ve svém pokoji, ať máš taky své místo. Jsem rád že se ti to líbí."   podívám se mu do očí a zatoužím v nich vidět jinou emoci než je chladná ignorance. Jenže nic nezahlédnu skloním hlavu a dojdu k  pijánu. Opatrně se posadím a přiložím prsty na klávesy s výdechem začnu hrát a zpívat.

Když dohraju a do zpívám nejdřív je hrobové ticho a pak se spustí obrovský potlesk. Zarazila jsem se a otevřela jsem oči, které jsem při zpěvu zavřela. Dveře byli doslova přeplněné lidmi, služebnými i s postavením a tleskali mi. Jenže já se dívala jen na jednoho člověka, který tleskal a v očích měl uznání.  Sebastian. Postavila jsem se. Ve stejnou chvili všichni přestali tleskat a vydali  se tam kam měli původně namířeno.

,,Takhle se mi zámek svolat nikdy nepodařilo." zaslechnu krále, když všichni odešli. ,,Hraješ i zpívaš úžasně." složí mi kompliment. ,,Děkuji." ucítím jak mi rudnou tváře a  tak se k němu otočím zády.

,,Proč si mi přidělil vojáky?" ,,Kvůli tvé bezpečnosti."  ,,Umím se o sebe postarta." ,,Jistě." z toho jediného slova bylo poznat že mi vůbec nevěří. Prudce se otočím. ,,Nejsem malá holka, kterou musíš hlídat a rozhodně nebudu pod dohledem aby si ty věděl že něco nevyvádím!" upřel na mě své poměnkově modré oči. ,,Tak proto tohele." rozpřáhnu ruce. ,,Je to na stejném patře jako maš pracovnu... chceš mě mít jen pod dohledem!" když mi na to nic neřekl proběhla jsem kolem něho a běžela do své komnaty. ,,Phoebe!"uslyším za sebou ještě Sebastianův křik.  Neotočím se.

V pokoji na mě čekala překvapená Rianell. Pomohla mi se převlíc do jezdeckého oblečení, které jsem si přivezla z domu. Z oblečení jsem vytáhla schovaný meč a připevnila ho k pasu stejně tak i dýku. Rianell mi slíbila že  nikomu neřekne kam jedu. Ve stájích jsem si osedlala jednoho z čenrých koních a projela hlavní bránou někam do lesa.

Letěli jsme jako oživot a já až nyní dovolila slzám stéct mi po tvařích. Byla jsem tu jen jako vězeň, bez rodiny a přátel, jsem tu jen proto aby král měl dědice a i tak si ho bez problému zajistí jinak. Nic jsem přes slzy neviděla, a proto mě kůň schodil na zem, když se zničeho nic zepjal na zadních.

,,Ale ale, kralova holubička." zaslechnu mužský hlas. Rychle zamrkám abych zase viděla. Kolem mě stalo osm mužů. ,,Kolik myslíte že nám za ní dá?" zeptal se jedn znich. ,,Hodně." odpověděl mu další. ,,Ale nejdřív bychom si sní mohli trochu pohrá?" navrhl další. ,,To je nápad Urane!" smál se někdo za mnou. Vytáhla jsem meč z pochvi. ,,Ale notak kočičko ještě si ublížíš." řekl asi kápo a přistoupil ke mě. Varovně jsem švihla mečem a řízla ho do ramene. V mužově očích se objevila zlost. Ihned vytasil meč.

Vyměnili jsme si několik úderů než jsem udělala rychlejší pohyb, než čekal a probodla jsem muži hrudník. Muž zachrčel a padl na kolena. Tak tak jsek stihla vytáhnout meč z mužova těla, abych odrazila útok dalšího muž. Netrvalo dlouho a skončil jako ten prvním. Vrhli se na mě další dva jednoho jsem odrazila. a když jsem se chtěla vypořádát s tím druhým tělm mu projel šíp. Vyjekla jsem a udělala několik kroků do zadu. Na černém koni  se k nám  hnal samotný král temnoty, oči mu žhnuli hněvem a ze svého luku vypouštěl jeden šíp za druhým  využila jsem situace a  podrazila jednomu z mužů nohy.

Král za jizdy seskočil s koně a vypořádal se, se zbýlími muži kromě jednoho. Měl v rameni a v noze zabodlý šíp. Král se k němu nahl. ,,Vyřiď těm svým kumpánům, že jestli se někdy dotknou mojí ženy smrt jim příde milosrdná. Zmiz." muž se zvedl a kulhavím krokem utíkal pryč. Král se ke mě otočil. Nevím co mě to popadlo, ale rozeběhla jsem se k němu a objala ho. Slyšela jsem jak zacinkal meč, když ho Sebastian pustil a pevně mě objal. 

,, Bastiane." zašeptala jsem mu  do ramene. ,,Jak si mi to řekla?"   zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na něj. ,,Vadí ti to?" ,,Řekni to znovu." rozkáže. Povzdychnu si. ,,Vadí ti to Bastiane?" ,,Ne." nakloní se ke mě a přitiskne své ryt na mé čelo.  Byla jsem z toho tak v šoku že jsem se nedokázala pohnout. Když se odtáhl řekl. ,,Pojedem." vymanila jsem se z jeho sevření.

,,Odvoláš straže." řeknu rozhodným hlasem. ,,Ne." ,,Zvládnu se o sebe postarat. Sám si to teď viděl!" ,,To ano, celkem lituju ty,  kteří na tebe zaútočí."   ,,Tak vidíš, zruš straže."  ,,Jinak semnou neodjedeš?" zeptal se. ,,Přesně tak." ,,Si zatraceně tvrdohlavá." ,,Takže?"
,,Dobře, zruším tvou stráž." řekne poraženecky. ,,A teď už pojď." vydala jsem se za ním k naším koním. 

,,Nasedej." přikázal a ukázal na svého koně. ,,Zvládnu jet sama." ,,Nasedej." řekne znova. Tvrdohlavě udělám krok dozadu od něj a od koně. Sebastian se zamračil udělal rychlí krok ke mě, a než jsem se nadála posadil mě na svého koně, sám se pak za mě vyhoupl. Házela jsem sebou a snažila se z koně slést ale pevně mě držel. Po chvíli to vzdám dám si však pozor, abych se krále nedotkla. ,,A co můj kůň?" ,,Pojede za námi.  S ním si nedělej starosti."

Líbí se vám kniha?