Phoebe a Král

2

Ulevilo se mi když jsrm zjistila, že se obřad bude konat u nás. Král Sebastian poslal sluhu, aby mi přivezl svatební šaty a dopis, ve kterém stála stručná instrukce.

V přípravách máte volnou ruku. Připravte si svadbu, jak bufete chtít, až přijedu, ať už to je vše hotové
Král Elendrie Sebastian Wiliam I.

Určitě všichni chápete, že to na mě neudělalo dvakrát skvělý dojem. Za to šaty ano. Svatební šaty byli doopravdy hezké. Byli poměnkově modré, což svatební šaty nebývají. Buď jsou bílé nebo zlaté.

Pomněnkově modré jsem snad nikdy neviděla. Část hrudníku mi zakrívala krajka, která zakrývala i ramena a ruce k loktům. Střich živůtku byl obyčejný a sukně měla několik vrstev látek a byla ozdobená krajkami. Vše tomu vévodil zvlaštní dlouhý pomněnkově modrý plášť, který za sebou budu ještě minimalně mentr táhnout po zemi. Jako by to bylo místo zavoje. Když jsem si štaty vyskoušela doopravdy se mi zalíbili, lepší bych si už nevybrala. Král má dobrý vkus.

Co se týče příprav na svatbu nebylo to nic moc. První den jsem byla jen v komnatě a odmítla z ní vyjít. Druhý den už se Rie podařilo mě dostat z komanty a začít s přípravami. Zajistila jsem od dávajícího i muže, který mě bude korunovat. Rozhodla jsem se, jaká jídla se budou podávat a dlaší věci které se nemohli uskutečnit bez odsouhlasení nevěsty.

Nevěsta.... znělo to hrozně a bylo to ještě horší. Byla jsem nevěsta. Matka mi vždycky tvrdila, že až se budu vdátav bude to ta největší oslava v dějinách kralovství, a že ona tam bude semnou. Že budu mít bílé šaty zlatou nití vyšívané a že na mě u otláře bude čekat můj vysněný princ. Tehdy už ale věděla co mě čeká. Žádný princ mě nebude čekat u oltáře. Žádné štay zlatou nití vyšívané... nic z toho. Ale v jednom se trefila moje svatba bude největší oslava v dějinách našeho královsvtí.

Tehdy, tehdy mi jen vyprávěla jake by to bylo kdybych se vdala z lásky.
Láska... tak magické slovo. Emoce které je nedostatek. Je to nemoc, která postihne jen ty nepřipravené. Je to cit, který nepocítím. Který mi byl odepřen v den kdy můj otec podepsal mírovou smouvu. V mích pěti letech. Čtyři roky na to zemřela matka, jediná osoba, která nám dávala lásku.

,, Jaký ubrus?" zeptá se Ria, která stála vedle mě s deskakami v ruce. Pokrčím rameny a zakousnu se do jablka. ,,Výsosti musíme to vybrat zítra se..." ,,Nevyslovuj to." skočila jsem jí do řeči. Ano zítra je můj "velký" den a já svého muže ani nezahlédla.

,,Jak si přeješ, ale teď ten ubrus. Bude bílí, zlatý nebo červený v našich barvách nabo tmavě modrý v barvách vašeho nastávajícího."
,,Bude pomněnkově modrý." rozkážu. ,,Jak myslíte. Jaké kytky budou na stolech?" ,,Grebery." přikývla a něco si zaznamenala do svéhlo bloku. Unikne mi tichý povzdech a vyhoupnu se na stůl.

,,Sestro!" ozvalo se za mnou. Pootočím hlavu. Sophia ke mě šla rázným krokem a byla zavěšená v muži se zrzavými vlasy a oblkem v zelené barvě. Počkala jsem než ke mě příjdou. ,,Vaše výsosti." ukloní se mi princ. Nathnu ruku a on mi políbí hřbet. ,,Sestro tohle je princ Erien, přijel na tvojí.." ,,Ani to neříkej." skočím jí rázně do řeči a sklouznu ze stolu.

,,Princi Eriene tohle je má sestra princezna Phobe Merien II."
,,Vaše výsosti rád vás poznávám."
,,Potěšení je na mé straně princi, ale co si tykat? Přeci jenom si budete brát mou sestru. " navrhnu a založím si ruce na hrudi. ,,To máš pravdu Phobe." ,,Jsem ráda že semnou souhlasíš, moc ráda jsem tě poznala, ale musím dál chystat svatbu." Erien se uklonil. Sestře se rozzářili oči a přijala rámě, které ji nabídl. I já naznačila lehkou úklonu a s úsměvem jsem pozorovala jak spolu odchází.

,,Vypadají spolu hezky, ale princezna Spohia dá ješté princi zabrat. " zaslechnu vedle sebe. Pobaveně se otočím na svou komornou. Ta když si všimne, že se na ní dívám, zrudla studem a sklonila hlavu. ,,Moc se omlouvám nemám právo se k tomu vyjadřovat." položím ji ruku na rameno. ,,To je v pořádku Rio, jsem ráda že si to řekla a máš pravdu. Připomeň mi proč my neříkaš jménem?" Ria se na mě překvapeně podívá. ,,Protože se to nehodí a není to správné." otočím oči v sloup. ,,Hodí nehodí říkej mi jménem už jsem ti řekla, ať mě oslovuješ Phoebe." Ria na mě chvíli nerozhodně koukala a pak jen řekla. ,,Jak si přejete Phoebe." ,,Kolik hostů má přijet?" ,,Přes dvě stě." odpoví. Na sucho polknu. Zatracená svatba.

,,Buďte v klidu Phoebe vy to zvládnete. Budete ta nejkrásnější nevěsta." ,,Co když s ním nebudu šťastná? Co když to bude jen hulvát a arogantní blbec?" zaptám se potichu. ,,Tak mu dáte levej hák. Přeci jenom jste vycvičená bojovnice." usměju se na ní. Když otec neměl syna, udělal si ho z nás. Já a mé dvě sestry šermujeme, střílíme z luku a máme základy boje. ,,Díky Rio, tak co tam je dál?" ,,Musíte vybrat orchestr, který vám bude hrát na svatební hostině"

Seděla jsem u stolu ve svém pokoji a pročítala seznam hostů. Spoustu z nich jsem ani neznala, otec je pozval bez mého vědomí odpoledne jsme se kvůli tomu nehezky pohádali, ale abych řekla pravdu nebylo mi to líto. Ublížil mi a teď mě nenechá si udělat mojí svatbu po svém?

Položila jsem papír na stůl. Opřela jsem si hlavu o pravou ruku, kterou jsem měla položenou na opěradle židle. Zítra se mám vdát... Zítra se můj život změní a já s tím nemohu vůbec nic udělat. Mám si vzít muže, kterého jsem nikdy neviděla? A mám vládnou zemi, které říkají Temná zem? Nikdy jsem nezistila proč tomu tak je. Jediné co vím je, že Elendrie je bohatá a obrovská země.

,,Phoebe už je pozdě měla by si jít spát." zvedla jsem hlavu ani jsem si nevšimla že Ria vešla do pokoje. ,,Klepala jsem." řekne rychle. ,,Jsitě. Máš pravu půjdu spát." Zvedla jsme se, když se ozval křik z nádvoří. Popadla jsem župan a přehodila ho přes sebe a vyběhla jsem na balkon.

,,Co se tu..." slova mi zamrzla na jazyku. Hlavní branou se na černém koni přiřítil jezdec se zlatou korunou na hlavě a dalšími šesti jezdci na hnědých koních. Oběli celé nádvoří než se jim koně podařilo zklidnit.

,,To je...." ,,Váš budoucí manžel." dořekne za mě Ria skutečnost. Ucouvla jsem, ale nespouštěla jsem zrak z muže, který právě seskočil z koně. Jeden z našich lidí se pokusil chytit koně za otěže, ale kůň se zedmul na zadní, vytrhl se mu s nebohého muže schodil k zemi.

Král se na svého koně otočil a něco řekl. Bohužel jsem mu nerozuměla. V tu chvíli se kůň uklidnil a nechal se odvést s ostatními koňmi. Štvalo mě že byla taková tma a já neviděla nikomu do obličeje. A pak král otočil hlavu a podíval se mím směrem. Já jemu do obličeje neviděla, ale bylo mi jasné že on mě díky světlu v pokojo ano. Cítila jsem jak si mě prohlíží, i když jsem neviděla jeho oči. Pak otočil hlavu k postavě, která k němu přistoupila. Vyižila jsem toho a vklozla zpátky do pokoje. Ria mě chytla konejšivě za ruku.

,,To bude dobrý..."