Phoebe a Král

4

Stála jsem před dveřmi do kaple. Můj otec mi nabídl rámě. ,,Chci jen říct že..." ,,Nechci nic slyšet." řeknu a ani se na něho nepodívám. ,,Vím že jsem ti ubližil a mrzí mě, že si to musela odnést ty, že se nebudeš moct vdát z lásky, jak jsem si to přal já i Merien." ,,Hmm." dál jsem upírala své oči na dveře a čekala až se otevřou. ,,Chtěl jsem ti říct že teď vypadáš jako tvoje matka. Že by na tebe byla hrdá." podívám se na něho a ucítím v očích slzy. Teď nesmím plakat, ne teď. Díky bohu jsem tomu nedostala příležitost, protože se otevřeli dveře. Nejdřív zaslechnu hudbu a až pak pohlédnu dovnitř. První koho spatřím je odávající a hned vedle něho stál král.

Nejdřív jsem stuhla a když mi otec znobu nabídl rámé rozpohybovala jsem se. Vsunula jsem ruku. Nebudu brečet a rozhodně nepůjdu se sklopenou hlavou jak se správně má. Hrdě jsem zvedla hlavu a narovnala se. Postavím se tomu čelem postavím se čelem všem problémům, a když mě budou rozčlovat dostanou pravý hák.

Nevnímala jsem hudbu měla jsem pocit, že je tu hrobové ticho, a proto když můj otec promluvil znělo to jako by křičel. Podívala jsem se na muže se zlatou korunou na hlavě. Byl celý v černém v četně jeho vlasů, ty byli čenrnější než noc. Jen jeho oči, ty byli pomněnkově modré. Ty oči mě neskutečně fascinovali. Měla jsem pomněnkově modré štay kvůli jeho očím, nebo protože spojil modorou barvu, kterou mají elendrijské nevěsty a bílou barvu, které mají něvsty v mé zami?

,,Králi Sebastiane." pozdravil můj otec krále. Král se na máho otce podíval a pokýval hlavou na pozdrav, pak se na mě podíval a s neskrývaným zaujetím si mě prohlédl. Hrdě jsem zvedla hlavu a trvdě jsem mu jeho pohlet vracela. Po chvíli prolomil ticho a promluvil melodyckým hlasem, který mě odzborijil.

,,Princezno Phoebe."
,,Králi Sebastiane." naznačím úklonu, ale hned se zase narovnám, připravena čemukoliv čelit, třeba i svatebnímu obřadu.

,,Králi Charlesi, mohu si převzat vaší dceru?" otočil se na mého otce. ,,Samozřejmě." souhlasí a podá mu mou ruku. Ten jí chytl, byla překvapivě teplá oproti mé ledové ruce. Pomohl mi na stupínek k oltáři. Naposledy se podívám na svou rodinu a poté se otočím k oddávajícímu.

S údivem jsem zjistila, že bych teď radši bojovala s celou kralovskou gardou a rvala se s vyšívaním, nežli tady stát.

Obřad byl nekonečný a já začala alespoň trochu vnímat, když se oddávající otočil na muže vedle mě. ,,Berete si dobrovolně princeznu Phoebe Merien II. z Alarie?"

,,Ano."

,, Budete jí chránit a budete jí dobrý manžel? Zůstanete s ní v dobrém i v tom zlém?"

,,Ano." na prázdno jsem polkla. Teď je řada na mě.

,,Berete si dobrovolně Krále Sebastiana Wiliama I z Elendrie, prince z Gervinu a hraběte z Carvínie?" ježiš to je titulů. To pak budu královna Elendrie, princeznou z Gervinu, princeznou Alarijskou a hraběnka z Carvínie?

,,Ano."

,,Slibujete že budete věrná a poslušá žena, která svého muže podpoří? Zůstanete s ním v dobrém i v zlém?" pohledem střelím ke králi po mém boku. Nekoukal se na mě.

,,Ano." řeknu poraženecky. Můj život je spečetěn.

,,Polibte nevětsu." a sakra fix. Otočím se na něj a odhodlně čekám co se stane. Položil mi ruku na tvář a lehce mě políbil na rty. Bylo to tak rychlé že jsem si toho skoro všmla.

Po obřadu přišla korunovace. Odříkala jsem přísahu a nechala si nasadit korunku na hlavu. Pak už přišli na řadu gratulace, jako by se mohli přetrhnout, kdo první nám porgratuluje a kdo nám dá ten nejhonosnější dar. Chápala jsem to. Přeci jenom jsme si vzala krále Elendrie, snad nejmocnějšího králoství a nikdo si ho nechtěl znepřátelit.