Phoebe a Král

47

Pohnout prsty na rukou bylo asi to nejtěžší co jsem za poslední dny musela udělat. Když se mi povedlo rozhýbat prsty na rukou a následně na nohou, povedlo se mi otevřít oči.

Zamžourala jsem na červenou látku stanu, která teď díky slunci vypadala spíše orandžově. Rozhlédnu se kolem sebe. Nikdo tady nebyl. Mé věci byli na stejném místě jako jsem je zanechala. Na stole ležela rozložená mapa a po zemi se válely různé menší mapy. Jinak byl stan prázdný.

Povede se mi nadzvednout se na předloktí. Tím se odkryje přikrývka a já spatřím čistý obvaz obvázaný kolem mého břicha. Stuhnu.

Přišla jsem o ní. O mou malou holčičku.  Budu moct mít ještě někdy děti? Takové zranění musí mít nějaké následky ne?

S větší námahou jsem se posadila. Hlava se mi trochu motala. Chytla jsem se kraje postele a čekala až opadne nevolnost. Když jsem se cítila trochu lépe, postavila jsem sem. Nahá jsem se dokolébala ke svým věcem, kde jsem měla čisté kalhoty, halenu, spodní prádlo a boty.

Co nejrychleji co jsem zvládla jsem se oblékla a vlasy si svážu do culíku. Když jsem byla hotová, usoudila jsem, že už jsem vypadala i hůř a s tou myšlenku vyjdu do slunečního dne z prázdného stanu.

Hned venku však někdo stál. Alex!

,,Proboha má paní!" rychle se ukloní. ,,To není třeba Alexi. Ráda tě vidím." usměju se, protože to byla pravda. Byla jsem moc ráda, že je na živu. ,, I já vás. Jak se cítíte?" ,, Slabá ale jinak živá."  Alex si mě ustaraně prohlédl.

,,Kde bych našla svojí sestru?" ,, Právě se vrátila z pevnosti bude u sebe ve stanu." usměju se. ,, Díky Alexi."  řeknu a vydám se do jejího stanu.

Před stanem mě přivítali překvapení vojáci, ale bezeslova mě pustili dovnitř.

Moje sestra unavená a špinavá seděla na židli a něco pila.

,, Doufám že se nechceš opít za bílého dne." řeknu a pak jen s úsměvem sleduji jak se mé sestře rozšířili zorničky, jak sklenice asi s vínem padá k zemi a jak se zvedá a následně mě mačká v tvrdém obětí.

,,Phoebe ty žiješ!" vypískla radostně.
,,To doufám." usměju se. ,,Ale už dlouho nebudu protože mě udusíš." dodám přiškrceně. ,,Jé promiň." odtáhla se ode mě a já měla možnost ucítit pod a prach.

,, Cítím že si se dlouho nemyla."  sestra zrudne a přikývne. ,, Umyla jsem se po válce jen jednou jinak jsem stále na nohou. V životě jsem toho tak málo nenaspala."

,,Tak si běž odpočinout a umýt ano?"
,,Dobře, ale co ty?" usměju se. ,,Udělám si malý výlet do pevnosti." Sophie vytřeští oči. ,,Teď?!" ,,Ano." souhlasím a už chci opustit stan, když mě zastaví.
,,Pojedu s tebou Phoebe." ach ta moje malá sestřička. Moje malé srdíčko. Moje jediná sestra...

,,To nemusíš, vezmu sebou Alexe. Běž se umýt a odpočinout." už se chtěla nadechnout k protestu, ale nakonec si to rozmyslela. ,,Dobře...." zašeptá. ,,Mám tě ráda Sophie a jsem ráda že jsi v pořádku." ,,I já tebe Phoebe."

,,Nevím zdali to je dobrý nápad." ozve se už po několikáté Alex. ,,Už jsme o tom mluvili." okřiknu ho a popoženu svého koně do rychlejšího tempa.  Takhle se tam nedostanem ani kdybych chtěla. ,,Pán bude naštvaný a to si za rámeček dát nechci." vysvětluje  mi proč se mu náš výlet nezamlouvá.
,,Nebo jsme měli vzít více vojáků!"
povzdychnu si. ,,K čemu více vojáků? Ty my stačíš." ,,Jenže někteří Darkovi stoupenci utekli. Prý měl možná syna! A může nás klidně ještě napadnout." chápala jsem co se mi snažil říct. Proč se mu můj nápad nezamlouvá a proč by se nejraději otočil a jel zpátky, ale já už jak jsem zjistilá, týden byla v kómatu a neviděla Sebastiana, chci vědět jak na tom je, jak na tom jsou ostatní, chci vědět jak je na tom naše aktuální situace, kolik je strát a kolik přeživších, a jestli se už budeme moct vrátit domů.

,,Teď se o nic nepokusí. Musí se seskupit a to jim bude trvat déle jak týden. Pokud se jim to vůbec někdy podaří." konec věty zamumlám. Zbytek cesty jsme promlčeli v příjemném tichu. Cítila jsem však, že je Alex napjatý a při každém neobvyklém zvuku mu ruka cuká k meči. Byl připravený na cokoliv. Já byla co se týče průběhu naší cesty klidná, ale začala jsem být nervozní z našeho setkání. Čím déle jsme jeli tím víc jsem uvažovala jestli jsem udělala správně a začala být nervózní.

Když jsem však viděla pevnost úplně se mi všechno vykouřilo z hlavy. Už tehdy to byla trochu rozbořená stavba, ale teď to byla zřícenina! Nějaké místnosti zachované byli a pak severní a východní část hradeb, ale to bylo celé. My nejen že jsme jí dobili ale mi jí doslova zničili.

Seskočili jsme z koní a přivázali jsme je ke stromům. ,,Mám počkat tady? Nebo mám jít s vámi?" zeptá se Alex, když si upravuje svůj plášť. ,,Budeš hodný pokud půjdeš semnou." odpovím. Alex jen přikývne a jako můj strážce a teď i průvodce mě vede hromadou kamení.

Z největšího sálu, kde jsem zabila Darka se linuly hlasy. Dveře byli neporušené stejně jako musela být místnost za nimi. Letmím pohledem skontroluji, že mám u pasu meč a přes záda luk. Podívám se na Alexe, který i on pevně sevřel svou zbraň a kývl hlavou. Byl tu a bude tu.

Ostře se nadechnu a rozrazím dveře do kořán.

Všichni Králové, princivé a David se otočí a popadli zbraně.

Já však zvedla hrdě hlavu a rázným krokem jsem si to mířila k nim.  Šok, který jsem viděla v jejich očích mě pobavil. Byl na ně žalostný pohled, ale byli živí. Sebastian stál u prostřed  celé skupinky a se zařinčením upustil meč na zem. Zastavím se jen několik kroků před ním a Alex hned za mnou, stále s rukou na meči.

,,Ahoj." řeknu a podívám se do jeho nádherných očí. Myslela jsem, že už je nikdy neuvidím. Sebastian překonal vzdálenost mezi námi jedním krokem. V tu chvíli odložil masku chladného krále a dál průchod svým emocím. Po tváři mu stékaly slzy, když si mě k sobě přitáhl a políbil. Byl to jeden z nejhezčích polibků jaký jsem kdy dostala.

,,Ty žiješ." zašepta když se odtáhne a opře si čelo o to mé. ,,Doufám v to." odpovím a usměju se. ,,Miluju tě Phoebe a tohle už mi nikdy nedělej." šeptá i když jsme si oba vědomi že nás musí slyšet. ,, Taky tě miluji Sebastiane." i on se usmál a narovnal se. Rychlým pohybem setřel slzu a nasadil klidnou vyrovnanou masku ale v očích se mu leskla úleva a štěstí.

,,Co tady děláš?" zeptá se už vyrovnaným hlasem. ,,Přišla jsem zjistit jak moc bídně na tom jsme." odpovím a závěsím se do Sebastiana a spolu dojdeme ke stolu, kde ležela mapa a různé dokumenty. Jak já nemám ráda papírovaní, promítne mi hlavou myšlenka, nad kterou se musím usmát.

,,Královno." řekl Erien a všichni muži u stolu v četně Davida a Thomase mi vyseknou poklonu. Sebastian mě obejme ochranitelsky v pase a políbí mě na spánek.

,,Vítejte zpátky královno Phoebe." usmál se na mě Oliver.

Jsem zpět

Čauky jsme skoro u konce💕. Držte si klobouky.

Budu ráda za jakoukoliv podoporu. Komentář nebo hvězdičku. Uděláte mi velkou radost. Doufám že se vám kniha líbí i nadále.