Phoebe a Král

17

,,Tak, které šaty si chcete vzít?" zeptala si Rianell, když jsem dorazila do pokoje pro manžele. Sohia byla nadšená z mého pokoje, takže jsem udělala správně, že jsem jí ho přenechala, alespoň po dobu co tu bude.

,,Ty nové." řeknu. Rianell se zazubila. ,,Ty od krále?" ,,Ano." souhlasím. ,,A vlasy?" ,,Rozpuštěné, nemáme úplně čas mi si nimi něco vyvádět." řeknu a posadím se na postel. Byla pohodlná. Velmi pohodlná.

Rianell přinesla šaty a pomohla mi se do nich obléct. Byli nádherné. Vypadala jsem v nich jako oheň života. Jako královna, která se nebojí ničeho a nikoho, ale vypadala jsem v nich i křehce a ladně, byli prostě dokonalé. Můj manžel měl cážbě dobrý vkus. Vlasy mi padali v černých loknách na záda. Na ruce jsem si natáhla černé rukavičky, končící mi pod lokty. Nikdy jsem nepochopila proč je musím nosit. Rianell mi do vlasů vsunulula zlatý diadem, ukazující na moje postavení. Vzala jsem si i šperky a boty od Sebastiana. Neubránila jsem se malému úsměvu.

,,Sluší vám to Phoebe." ,,Děkuji, odvedla si výbornou práci." Rianell jen přikývla a odstoupila odemě.

Ozvalo se zaťukání. ,,Dále." řeknu, ale neotrhnu oči od svého odrazu.

,,Vypadáte neodolatelně." ozval se Ariel hlas. Otočím se na své dvě dvorní dámy. Obě měli vlasy rozpuštěné a na sobě měla žluté šaty, takže ke mě ladili, neměli žádný šperk ani jinou ozdobu. Ozdobou této oslavy jsem totiž měla být já, a ani trochu se mi to nelíbilo.

,,Děkuji holky, i vám to sluší." Obě se rozzářili. ,,Máme vám vyřídit od vaší sestry, že si jí vyzvedl princ Erien, a že půjde s ním." ,,Dobře, děkuji Amando." posadila jsem se a napila se ze sklenky s vodou. Bylo mi mdlo.

Další klepání. Povzdychnu si a zavřu oči. Proboha živého to nemůžou dát člověku trochu klidu!? ,,Ano?!" slyšela jsem, jak se otevřeli dveře. ,,Vaše výsoti." řekli trojhlasně mé kamarádky. Otevřu oči a postavím se. Ve dveřích stál samotný král, pán tohoto zámku a můj manžel. ,,Nechte nás." řeknu. Komorná i dvorní dámy se uklonili a odešli.

,,Co si přeješ?" zeptám se. A prohlédnu si ho. Byl zas celý v černém. ,,Oslava může začít, přišel jsem tě vyzvednout." ,,Aha... nosíš i jinou barvu???" ,,Ne." jednoslovná,
krátká, výstižná odpověď.

,,Vzala sis ty šaty co jsem ti dal." to je ale blesk. ,,Ano, vadí?" ,,Ne, jsou to tvé šaty můžeš si je nosit, kde chceš a kdy chceš." pomalu přikývnu a otočím se k němu zády. Podívám se z okna. Slunce pomalu začalo předávat svou vládu měsíci. ,,A navíc... jsi v nich nádherná." zaseknu se v půli nádechu. Otočím se na něj. Prohlížel si mě, ne neprohlížel on mě doslova svlékal pohledem. Ucítila jsem, jak se začínám červenat. ,,Ehm co si to řekl?" Sebastian se mi zahleděl do očí. ,,Že mám nádhernou královnu." řekne chraplavě. Odkašle si. ,,No půjdeme?" ,,Jistě." příjmu jeho rámě a opustíme můj pokoj.

,,Co vlastě říkáš Erienovi?" zeptám se, když procházíme stichlími chodbami paláce. ,,Líbí se mi." ,,Ale a čím si to zasloužil?" ,,Je to dobrý chlap, bude dobrý král." ,,O tom nepochybuji, jen doufám, že sním bude Sophí šťastná." ,,Chápu je to tvoje sestra. Ale teď s ním moc dobře nevychází že?" přikývnu. ,,Oba to budou mít ještě těžké..."

,,A kdy se bude konat korunovace prince Camerona a Claudie?" ,,Za dva měsíce, včera přišel dopis." ,,Tak to je dobře, těším se až s nimi navážeme kontakt." ,,Doufám že jsme udělali správně, ale teď se tím nebudeme zabývat. Dnes máš narozeniny." řekne  s úsměvem. Zkutečně se usměje. Slušelo mu to.

Když jsme došli ke dveřím, nasadil však tvrdý a neoblomný pohled a lhostejnou ignoranci. Povzdychnu si. ,,To nemůžeš, alespoň na mé narozeninové oslavě vypadat trochu mile? Jako člověk? Dýchající bytost, která má aspoň nějakou emoci nebo city?" zasekl se. ,,Víš moc dobře že to nejde." ,,Ani když má tvá žena narozeniny?" jeho pohled mi říkal, že to neudělá, že marním čas,  a tak jsem jen smutně sklonila hlavu. ,,Fajn, tak pojďme na to." řeknu, ale nevyhnu se ostnu smutku v mém hlase. ,,Phoebe.." ,,Má sestra?  Už je uvnitř?" skočím mu do řeči. ,,Ano." ,,Výborně tak ať nás ohlásí." ,,Jak si přeješ Phoebe." otočil se na může po své levici, který tam buď stál celou dobu a já jsem tak slepá že jsem si ho nevšimla, nebo vyskočil ze země. Ani jedna z možností se mi však nelíbila.

,,Ohlašte mě a královnu." ,,Jak si přejete výsosti." dveře se otevřeli.

,,Přichází, král Sebastian Wiliam I. a jeho žena Phoebe Merien II." ozval se potlesk a já zavěšená do svého muže jsem vešla do sálu. Bylo tu tolik lidí, zřejmě všichni byli odedvora. Sešli jsme schody a oba jsme se posadili na trůn.

,,Vítejte na narozeninové oslavě mé drahé a krásné ženy a královny. Užíte si jí stejně jako my. Chceš něco dodat drahá?" zeptá se Sebastian. Postavila jsem. ,, Chtěla bych jen poděkovat, že jste všichni dorazili. Přeji příjemnou zábavu." pak jsem se zpátky posadila na trůn. Začala hrát hudba a lidé začali tančit.

,,Sestřičko!" zaslechnu hlas své sestry. Otočím k ní hlavu. Na sobě měla purpurové šaty bez ramínek a vlasy měla spletené do složitého copu. Ve vlasech měla korunku princezny. ,,Moc ti to sluší." pochválím ji. ,,Děkuji, tobě to také sluší. Mám pro tebe dva dárky. Jeden je odemě a od Eriena a druhý od otce a Celesty." všimla jsem si, že vynechala Haesin, ale jak jinak, nepřekvapilo mě to.

Nejdřív mi dala dárek od otce a Celesty, byla to kniha. ,,Jestli je potkáš vyřiď jim že děkuji." ,,Spolehni se, a tenhle je od nás." podá mi krabičku. Otevřu jí byl v ní stříbrný náramek, no tak moment ten znám. Pohlédnu na sestřinu ruku, měla na ruce úplně stejný. ,,Moc ti děkuji Sophí." obejmu jí. ,,I tobě Eriene, budete tak laskav a zapnete mi ho?" ,,Zajisté." souhlasil a pomohl mi ho připnout k zápěstí. Chvíli jsme se ještě bavili a pak si šli zatančit.

Přitočila se k nám nějaká šlechtična v modré róbě. ,,Vaše výsoti." ukolní se mi až k zemi. ,,Ano?" ,,Příjmete můj dar? Doufám že se vám jednou v životě bude hodit." podá mi krabičku ovázanout růžovou mašlí. Sebastian se nahnul, aby viděl co je v krabici. Rozvážu stuhu a otevřu krabici. Vytřeštím oči, uvnitř bylo bodýčko pro minko. Chvíli mi trvá než se vzpamatuji, i můj mamžel na vteřinku vypadal zaskočeně.

,,Děkuji ti za tvůj dárek, i já doufám že ho využiju." žena se usmála, laškovně zamrkala na krále a byla ta tam. Pevně jsem sevřela kus oblečení. Tak moc bych si přála jednou otěhotnět, ale jestli to tak půjde dál tak se to nikdy nestane. ,,Helga z Herienu." řekne král vedle mě. ,,Pozoruhodný dárek." ,,Ale trefný." řeknu. ,,To ano, nevlastní matka na mě velmi tlačí. Mám obavu, že mi za chvíli začne posílat do pokoje ženy." tentokrát se zaseknu já. Pak si povzdychnu. Ucítím na své ruce dotek jiné větší. Podívám se mu do očí. ,,Chápu, že nechceš semnou sdílet lože, a nebudu tě nutit. Počkám až budeš připravená... pokud někdy budeš." ,,A když ne? Necháš vymřít svůj rod?" ,,To doufám že se nestane, ale pokud nikdy neotěhotníš tak asi ano, nic jiného mi nezbude." ,,Využít ty ženy?" ,,Ale já chci jen jednu perlu." nad tím oslovením se ušklíbne.

,,Takže se to k tobě dostalo." ,,Co? Že mám nejkrásnější ženu? To vím i bez ostatních lidí." ,,Ne že mi přezdívají perlo." ,,Ano i to vím a vůbec se jim nedivím, protože ty jsi perla. Jsi drahokam mé země, jsi můj drahokam spásy." zvedl mou dlaň, kterou stále držel a políbil jí.

,,Půjdeš si semnou zatančit?" usměju se. ,,Půjdu můj králi."

Kdo se těšil?