Phoebe a Král

15

Seděla jsem na dřevěné houpačce. Klinklala jsem nohy a pozorovala přírodu kolem sebe. Dneska mám narozeniny a je mi 19 let. Už  19 let oxiduji na tomto světě a rozčiluji lidi okolo.  A také je to dnes  měsíc a tři týdny přesně ode dne, kdy jsme se vdala.  A osm dní co jsem viděla Sebastiana a Dianu spolu. Na Dianu ani na Odri jsem nenarazila. Bylo to až moc podezřelé, ale nikdo mi nebyl schopen dát odpověď. Jediný kdo by mi to řekl byl Sebastian a toho se ptát odmítám.

Ariel a Amanda seděli o kus dál na dece a četli si.  Zákláním hlavu a podívám se na oblohu. Ani jeden mráček. Kde pak jsou beránci? Kam pak se zatoulali? 

,,Výsosti?" otočila jsem hlavu a pohlédla na složebnou. ,,Co si přeješ?" ,,Mám vám dát tohle." převzala jsem si růžový papírek. Služebná se uklonila a odešla.

Mášli chuť na překvapení jdi k místu, kde venku sedáváš.

Ariel i Amanda stáli za mnou a usmívali se.
Odpověď byl Altánek. Bez slova jsem se zvedla a došla k tomu místu. V altánku  byla krabice. Otevřela jsem jí. Ve vnitř byli překrásné šaty. Živůtek byl žlutý a pomalu přecházel do červené barvy až do rudé. Tyto šaty měli spadlé ramínka.

,,To jsou krásné šaty." řekla Ariel. Souhlasila jsem.  Na šatech ležel  dlaší papírek.  Otevřela jsem ho.

Skvělé, další krabici hledej tam, kde se jídlo podává.

Jídelna.

V jídelně nikdo nebyl. Rozhlédla jsem se po místnosti. ,,Tady!" zvolala Amanda a vytáhla z pod stolu krabici. Otevřela jsem jí. Ve vnitř byli červené  střevíčky a papírek.

Krabici hledej tam kde se hudba line.

Můj další pokoj.

Jistě že, na klavíru byla další krabice. Otevřela jsem i jí a ve vnitř našla  náramek a náušnice. Pohlédnu na moje dvorní dámy, které se nepřestali usmívat. Na krabici ležel papírek.

Trocha šperků ještě nikdy nikoho nezabila, i když si myslím že tvoje krása zastíní krásu  šperků.
Hledej tam kde trávíš často své dny.

Knihovna.

Jak jinak. Hned u dveří stála krabice. Tentokrát jí otevřela Amanda a vytáhla z ní knihu, kterou když otevřela vypadli z ní dva papírky. Na jednom byl vzkaz  a na druhém obrázek. Mě a Sebastiana jak stojíme u oltáře.

Trochu si zavzpmínej má milovaná ženuško. Teď už tě čeká poslední zastávka.
Jdi tam kde naše místo je....

Nechápavě se na své dvorní dámy podívám. Kde je naše místo?
,,Nemyslí tím královskou  ložnici?" navrhne Ariel a já ztuhnu. Tento pokoj je udělaný pro manželé.  Ale smysl by to dávalo. ,,Já ho zabiju." zamručím. ,,Ale je to hezký... tohle celé. Nikdy jsem ho neviděla něco takového pro někoho udělat. Překonal se." řekla Amanda. Krále z nás tří znala nejdéle.  Jen jsem přikývla.  Tak co teď? Mám tam jít? Na mé otázky přišla okamžitá odpověď.

,,Co tu tak postáváš. Upaluj." popohnala mě Ariel. Více méně mě museli ke dveřím do manželské ložnice dotlačit. 

,,Počkáme tady." ujistila mě Amanda a pak odstoupili. Opatrně jsem otevřela dveře, vklouzla do vnitř a tlumeně zavřela dveře. Místnost byla obrovská. V rohu byla manželská postel a na zemi černá kožešina. Dále tu byl stůl ze dřeva a tři židle, krb a knihovna. Prošla jsem pokojem do další místnosti. Zde byli skříně a klavír. Pracovní stůl pro krále a sedačka s křesílky a skleněným stolem pro královnu. Dále už tu byli jen dveře na balkon. Vrátím se do první místnosti. Na posteli ležela kytice modrých růží a malá dřevěná, vyřezávaná skříňka. Otevřela jsem výko a celou místností se rozezněla překrásná melodie. Kousla jsem se do rtu.  Vážně se překonal.

,,Jsem rád že tě tu vidím." polekaně se otočím. Sebastian se ležárně opíral o dveře s potutelným úšklebkem na tváři. ,,Nemyslel jsem že přímeš mou hru. Čekal jsem že mě pošleš do háje."  nastalo ticho, teda ne tak docela, celou dobu hrála malá skříňka ležící na manželské posteli.

,,Ty dárky jsou překrásné. Děkuji ti za ně i za tutu hru. Překonal si se." pokýval pomalu hlavou.

,,Phoebe vím že si na mě naštvaná a máš na to plné právo.".povzdychnu si a vypnu krabičku. Když však nic neřeknu mluví dál. ,,Nevěděl jsem, že to chce udělat. Přišla za mnou že chce pomoct a já...." nastane hrobové ticho. ,,Mrzí mě co se stalo Phoebe, ale ještě víc mě mrzí a ubíjí tvůj odpor ve tvých očí, když se na mě podíváš." odtáhl se ode dveří a došel skoro ke mě. Natáhnul ruku, jako by se mě chtěl dotknout.  ,,Měl jsem o tebe takový strach. Nikdy bych si neodpustil kdyby se ti něco stalo. Děsí mě jak moc mi na tobě záleží." skloní ruku a odstoupí.  ,,Nečekám že mi odpustíš. Jen chci aby si věděla že Dianu jsem nepolíbil z vlastní vůle...Nikdy bych ti to neudělal."

,,Sebastiane.." chci něco říct, ale skočí mi do řeči. ,,Nic neříkej. Mám pro tebe ještě jeden dárek." odněkud ze saka vytáhl sametovou krabičku, když jí  otevřel naskytl se mi pohled na řetízek s přívěskem ve tvaru houslového klíče. Byl zlatý. Nebyl nijak honosný přesto byl.... perfektní. Vyrazilo mi to dech.

,,Mohu?" jako odpověď se otočím a vlasy si přehodím na jednu stranu. Jeho prsty se lehce dotkli mé kůže a mě naskočila husina. Otočím se na něj. ,,Ten řetízek je nádherný." ,,Ty si nádherná." skloní se ke mě a polobí mě na čelo. ,,Jednou doufám že budeš chtít, abychom v tomhle pokoji byli spolu. Do té doby." rozhlédl se. ,,Je celý tvůj dělej si co chceš."  pak se otočil a chtěl odejít.

,,Sebastiane?" ,,Ano?" ,,Děkuji." na tváři se mu oběvil slabí úsměv. ,,To bylo to nejmenší." a pak odešel. Dlouho jsem sama nezůstala, protože přišla Astrid i Thomas. Oba mi popřáli k devatenáctým narozeninám. Od Astrid jsem dostala barvy a plátno a od Thomase paletu a štětce. Byla jsem nadšená. Nikdy jsem moc nemalovala, ale prý mi to jde.

Když Thomas a Astrid odešli následoval výslech od mých dvou veřných dam. Astrid i Amanda si ke mě dovolovali víc než by měly, ale mě to nevadí.  Když konečně odešly a nechaly mě v pokoji samotnou, vyzkoušela jsem své barvy. Mezitím jsem nechala poslat do mého pokoje moje nové a úžasné dárky.

Štětce i barvy byli prima. Namalovala jsem noční oblohu a obrys vlka, který vyje na měsíc.