Phoebe a Král

1

Hlavu jsem si opřela o dlaně a znuděně jsem se podívala do svého odrazu v zrcadle. Neměla jsem nijak zvlášť zajimavý obličej. Vlasy hravaní barvy a oči v barvě rozbouřeného moře. Zamračila jsem se, když mi neposedný pramen spadl do tváře. Za sebou jsem uslyšela tichou nadávku. Otočím se na svou komornou, které překvapením z toho pohybu vypadne z ruky hřeben.
,,To stačí Rio, udělala si vše co můžeš." ,,Ale vaše vísosti." ,,Žádné, ale vaše vísosti, snažíš se skrotit moje vlasy už víc jak půl hodiny." komorná otočila hlavu k hodinám a pak rezignovaně odstoupila. ,,Můžeš jít. Řekni kuchařkám, že jsem nestihla snídani, ať mi ji přinesou sem." Ria zrudla. To kvůli ní jsem snídani zmeškala. Rychle se uklonila a odešla.

Zvedla jsem ze země hřeb a uklidila jsem ho. Měla jsme pěkný a útulný  pokoj. V rohu byla postel s nočním stolkem. Dále tu byl pracovní stůl se židlí, kosmetycký stoleček, knihovna a skřín s oblečením. Toto byla standartní výbava pokoje princezny. Já jsem měla navíc klavír a lenošku, na kterou jsem se posadila. Vzala jsem knihu a chtěla jsme se ponořit do čtení, když se rozrazily dveře a dovnitř, jako vychřice vystřelila má prostřední sestra. Sophia začala pochodovat z jedné strany na druhou. ,,Sophí? Nespletla sis pokoj?" otočí se na mě. ,,Ne." odsekne a dál pochoduje. Odložím knížku. ,,Tak co se děje?" ,,Damian, to je takví haj.." ,,Klid." skočím jí do řeči. Uteče jí tiché povzdychnutí.

,,Damian? Já  myslela že se ti líbí Nathaniel." ,,Už dávno ne, rozešli jsme se před týdnem a kouskem. Začal jsem chodit s Damianem a víš co? Dneska mi přišel dopis že se bude ženit s princeznou Zivou. Co má ona a já ne?" s poslední větou klesne na sedačku. ,,To mě mrzí Sophí." pro nikoho nebylo tajemství, že střídá prince jako ponožky. Otec to toleruje, ale něco mi říká že to teď přestane.

,,Nebyl to ten pravý jendou najdeš toho, kdo tě rozesměje, jen když se na něj podívaš. Toho kdo ti dá své srdce a bude se za tebe bít." ,,Jak princ v pohádce?" ,,Přesně tak." usměju se. ,,Chybí mi máma." stuhnu a pevně zavřu oči. Už je to deset let co je pryč. Zemřela pár dní před mími narozky. Byla to skvěla žena a ještě lepší matka. Vyprávěla nám pohádky, když jsme nemohly spát a nebo s námi hrála karty což můj otec nerad viděl. Byla perfektní ve všech směrech, až na to že se jí nikdy  nenarodil syn. Narodili se jí tři dcery a to otec nikdy nepřekousl.

,,Mě taky chybí, ale je tady, je v nás " ,,Když máma zemřela začala ses o mě starat. O mě i o Haesin, i když ta to asi nikdy neocení." tentorkát si povzdychnu a otevřu oči. Haesin mě doslova nesnášela. Nikdy jsem však nezjistila proč. ,,To nevadí." řeknu na konec.

,,Kvůli tomu co se stalo jsem nestihla snídani. Půjdeme spolu do kuchyně?" změní nečekaně téma. ,,Nechala jsem si jídlo donést, také jsem jí nestihla." ,,A nebude ti vadit když tu počkám stebou?" ,,Ne." usměji se. ,,Co si zahrát než nám to přinesou?" s těmi slovy vytáhnu ze stolku karty. Sophí se rozzáří oči.

,,To není fér ty vždycky vyhraješ." řekne má milovaná sestřička. Opřu se o pěrku své židle a usměju se. ,,Tomu se říká talent Sophí. Dáme ještě jednu?" ,,Ani omylem." řekne. Vybuchnu v záchvatu smíchu, ale musím se rychle uklidnit, protože se otevřou dveře a dovnitř vejde Ria a za ní dvě kuchařky s tácy s jídlem. Usměju se na svou sestru a přemístím se ke stolu. Udělali my palačinky se zmrzlinou.

Po jídle si nás k sobě zavolal otec. Jeho pracovna byla na druhé straně zámku, takže jsme se pěkně prošli. V jeho pracovně byla Haesin a Celesta, otcova milenka. Celesta seděla ve výklenku u okna a vruce držela nějakou knihu, kterou po našem příchodu odložila.

,,Otče." řekneme se Sophí najednou a pokloníme se. Nic nam na to neřekne jen ukáže na dvě volná křelsa vedle naší sestry. Posadím se. Nenapadal mě jediný důvod, proč by si nás dneska chtěl zavolat k sobě. Když už bylo příliš dloho ticho, zeptala jsem se.