Phoebe a Král

32

Když jsme dojeli k planině, kde můj manžel měl být, zuřila válka. Naše vojáky jsem poznala díky barevným unfiormám, které teď již byli potřísněnŵ krví. Stáli jsme na úpatí kopce a sledovali tu krvavou scénu.

,,Prohráváme." skonstatoval David, který seděl na černém koni vedle mé černé klisny. Oba dva jsme jeli na
Elendríjském plemeni, který byl kdysi v mojí zemi vyšlechtěn pro válku.

Z druhé strany na šedém hřebci seděla Sophie, byla klidná za což jsem děkovala bohu. Otočím oči k nebi. Díky tati. Díky němu jsme teď byli připravené na válku. Byli jsme princezny bojovnice. Vždy jsme si tak říkaly.

Za mnou na hnědém koni seděl Alex. Byl mimo svůj prapor a jak slíbil nehnul se odemě na krok.

,,Co uděláme, má paní?" ,,Větší kus naší armády zaútočí ze zadu pod velením Davida a Sophie. Ten zbytek pojede semnou pomůžeme ostatním vladařům ze předu." děkovala jsem bohu, že nám otec dával osobně hodiny strategie a válečné historie. Sice nám tím bral hodiny klavíru, harfi nebo housle, ale teď se to vyplatilo. Matka s ním tehdy nesouhlasila, ale ustoupila mu, když jí dovolil hrát s námi karty a pokr.

Podívám se na sestru, která očividně myslela na to též.

,,Sejdeme se hned, jak to skončí slibuji." řeknu a pevně jí stisknu rameno. ,,Nedávej sliby, které nedokážeš splnit." řekne, ale přesto se usměje a kývne hlavou.

,,Jestli umřeš Sebastian mě zabije a já tě vzkřísím, abych tě zabil sám." varuje mě David. ,,Ty umíš podpořit.
Neboj zůstaneme oba naživu, aby si mi mohl představit tu tvojí Caroll." David se smutně usměje. ,,Pokud tohle šílenctví přežijeme rád ti ji představím." ,,To budeš hodný." usměju se.

,,Zvládneme to, ano?" všichni tři v četně Alexe přikývnou. ,,Víte co máte dělat." další přikývnutí. Vyjedu z řady a prohlédnu si své vojsko.

,,Dnes je velký den! Možná ho někteří z nás nepřežijí nebo utrží ztráty. Ale my to zvládneme! Jsme silní a chytří a nějací neandrtalci proti nám nemají šanci! Uděláme to pro naše nejbližší rodinu přátelé! Pro náš domov a zemi! Vyhrajeme kvůli nám! Až to skončí zase se spolu sejdeme! Přesnou mušku, pevný štít a ostrý meč!" zařvu na celou svou armádu a rozjede se do vypuklé války.

My to zvládneme. Já to zvládnu. Nepřipustím neúspěch, tady jde o život.

Náraz s jinou armádou byl tvrdý, ale hlavně nečekaný. V nímala jsem řev svých vojáků, Alexe ale i můj, který vycházel z pod helmy z mích úst. Vnímala jsem roh oznamující náš příchod a stejně tak dobře jsem v nímala střed s prvním mužem.

Vrhl se na mě ve snaze schodit mě z koně. Nepovedlo se mu to a místo toho se nabodl na můj meč. Meč prošel tělem, jako kuchyňský nůž máslem. Čistě bez jednoho zadrznutí. Vytáhnu ho z mužova těla, až se ozve zamlaskaní krve, která odkapávala z jílce meče.

Vzala jsem další život. Měl tento muž rodinu, kterou musel chránit? Kdo vůbec byl? Záleží na tom? Vzala jsem mu to jediné co měl. Život...

Dlouho nad tím přemýšlet nemohu, protože se na mě vrhnou dva další. Tentokrát se jim povede mě z klisny schodit ta se zedmula na zadních a skopla nějaké dva vojáky.

Vyškrábu se na nohy a pevně chytím meč připravená bojovat. Muž v levo neměl už helmu a po tváři mu stékala krev, byl poraněný na noze a kulhal. I když ho to muselo bolet, vrhl se proti mě s napřaženým mečem. Než však stihl mečem švihnout. Z ruky mi vyletěl dýka, která se mu zabodla do břicha. Muž se zasekl. Chvíli kmital pohledem mezi mnou a dýkou trčící z jeho žaludku. Následně mu vytekl z úst pramínek krve a sesunul se k zemi.

Žaludek mi udělal dva kotrmelce.

Sehnu se. Meč tak tak minul mou hlavu. Podrážím muži nohy a zabodnu ostří svého meče rovnou do srdce. Ozve se praskání kostí, jak jsem prorazila hrudní koš. Nedívám se jak muži mizí život z očí. Místo toho meč vytáhnu a zablokuji výpad dalšího vojáka. Sním si vyměňuji několik úderů, mezi kterými se mi povede ho říznout do stehna a jemu mi uštědřit ránu na rameni, dost hlubou. Strašně to pálilo a mě bolel každý pohyb levou paží.

Nakonec se mi povede ho vážně zranit a k zemi se sesune sám. Nečekám až umře sám a ukrátím jeho trápení s tichou nadávku na jeho osobu.

Dalšímu útočníkovi se vyhnout nestihnu, takže mě povalí k zemi. Zmocňuje se mě strach. Čekám na smrtící ránu, ale ta nepřichází. Alex přímo před míma očima podřízl muži krk, jako řezník praseti. Krev mi musela potřísnit helmici i zborj. Alex se vyhnul ráně a perfektním kotoulem se odkutálel, aby se vyhnul šípům.

Přetočím se na kolena a zvednu se na nohy. Dlouho jsem si odychnout nestihla s už tu byli další vojáci, kteří usilovali o můj život.

Čím víc lidí jsem zabila tím to bylo pro mé tělo obyčejnější, až mě to děsilo. Stále se mi obracel žaludek ve chvíli, kdy vytryskla krev, ale už jsem neměla nutkání odvrátit pohled od obličeje může, kterému jsem vzala život. Meč se stal mou prodlouženou rukou, která zabíjela každého, kdo se odvážil přiblížit se.

Nelíbilo se mi co ve mě válak dokázala vyvolat. Ale tady šlo o život. O můj život. Buď já nebo on. A já zemřít ještě nehodlám. Navíc nehodlám zabít to malé uvnitř mě. I když nevím jak zvládne válku.

Boj trvala snad věčnost, ale nakonec jsem zahlédla pokrok. Vyhrávali jsme a od jednoho zlomového bodu bylo jasné, že jsme vyhráli. Už jsem se nezabývala posledními vojáky cizí armady. Vyskočila jsem na svého koně, který za celou tu dobu držel u mě jako Alex, který svého koně někde stratil. Vyšvihnu se do sedla a za jízdy pomohu do sedla Alexovi, který si utíral krev z meče.

Z ničeho nic bylo prostě po všem.

S Alexem jsme se vydali na koni k místu, kde by měl být David a Sophia. A opravdu. Oba vedle sebe stáli a vedli tichou debatu. Když nás uviděli přestali se bavit. Sice jsem jim přes helmici do obličeje neviděla, ale bylo mi jasné že cítí stejnou úlevu jako já.

Seskočím z koně a pevně Sophí obejmu. ,,Zvládli jsme to!" křičela mi do ucha. ,,Já ti to říkala!" řvu na ní na zpátek plná úlevy. Odtáhnu se od ní a obejmu Davida. Který mě upřímě a s úlevou stiskl.

Bylo po všem vyhráli jsme bitvu. Teď ještě musíme vyhrát válku....

Ehm na to že je Štědrý den, trochu moc "smrtící" kapitola. Ale aspoň to je trochu napínavé.

Krásné a hlavně veselé Vánoce.