Phoebe a Král

44

Jsem na sebe pyšná! Našla jsem svou stracenou kapitolu! Doufám že se vám bude líbit. Asi bude trochu kratší, protože už nestíhám moc psát, jak jsem říkala, když tak až v únoru. Samozřejmě se budu snažit napsat nějakou kapitolu. Držte mi palce. Budu ráda za jakýkoliv komentář či podporu.

Lis

Užíte si čtení

Seběhla jsem na nádvoří, kde zuřila jedna z větších bitev. Další se odehrálava před hradbami a na hradbách. Tak tak jsem stihla uhnout padajícímu koni, který se předemnou nečekaně objevil.

Dík sedlu jsem poznala koně, a díky koni jsem poznala i jezdce. Samuell, Erienův otec ležel na zemi a snažil se postavit. Rozběhnu se k němu.

,,Pane!" zakřičím a dřepnu si ke králi. ,,Phoebe!" zachrčí překvapeně. Musel si minimálně vyrazit dech.
,,Ano jsem to já." souhlasím. ,,Co vás bolí?!" ptám se a snažím se překřičet válku. ,,Koleno a žebra." odpoví mi a stále se rozhlížel kolem do koho. Někoho hledal.

,,Koho hledáte?" zeptám se a dřepnu si k jeho noze. Pohyb ramenem mě stále bolel, ale nebrala jsem na to ohled. ,,Sophii!" odpoví. Stuhnu. ,,Ona se k vám nepřipojila?" ,,K mému praporu ne. Možná je u toho vašeho." navrhne. Bylo by to logické, ale já se nemohla zbavit nepříjemného pocitu.

,,Zpevním vám koleno." oznámím mu a vytáhnu obvaz, který jsem měla u sebe schovaný. S tím nápadem přišla Astrid, než jsme vyjeli do války. Chytrá holka.

Nic nenamítal a já se pustila do práce. Když jsem byla hotová pomohla jsem mu na nohy.

,,Musíte se dostat mimo ohnisko boje." řeknu a podpírám ho. Souhlasně přikývnul. Všimla jsem si, jak ho každý nádech a výdech bolí. Možná měl zlomené žebra.

Rozhlédnu se a všimnu si osamoceného koně, který stál přivázaný u hořící stáje. Nechám král, aby se schoval a rozběhnu se k němu.

Kůň kopal nohama do všech stran. ,,Hou chlapče! Nic ti neudělám. Chci ti jen pomoc!" chytnu ho za otěže, kterými byl přivázan ke sloupu a druhou rukou ho začnu hladit po krku dokud se aspoň trochu neuklidnil.

Cítila jsem horko na krku a kouř mě štípal v očí. Nepomohli tomu ani šípy vyslané na mou osobu, kupodivu se, ale v tu chvíli kůň aspoň trochu sklidnil. Jakoby si uvědomil, že je na tom někdo hůř jako on a přesto se mu snaží pomoc..

Odvážu koně. ,,To je pašák!" chválím koně a vedu ho obloukem přes bojiště až ke králi. Samuellovi se rozzáří oči, když spatří koně. Asi si myslel, že jsem ho tu nechala... tsss.

,,Pomohu vám nahoru." řeknu. ,,Umíte jezdit bez sedla že jo?" ujišťuji se trochu pozdě. ,,Samozřejmě, jen s tím kolenem to půjde trochu hůř." ,,Hlavně že se dostaňte ven." kleknu si a udělám mu stoličku, o kterou se opřel, když vylézal na hřbet koně.

Do ruky mi projela ostrá bolest a já v duchu zanadávala. Skousla jsem zuby a doufala že tenhle boj přežijeme ve zdraví.

Král nasedl na koně. Skloní hlavu v náznaku díku a odjede. Sleduji odýždějícího koně dokud mi nezmizí z dohledu. Pak se rozeběhnu do pevnosti.

Chodby byli prázdné a chladné jediné světlo bylo denní. Vytáhnu meč, který jsem si mezitím schovala do pochvy. Rozhlédnu se. Byla jsem v chodbě, ve které se schoval střelec. Pravá ruka Darka.

Opatrně jsem našlapovala a snažila ss dělat co nejmenší hluk. Rozhlížela jsem se kolem Dokola haleda toho jediného střelce.

,,Někoho hledáte?"ozval se mi hlas za zády. Znala jsem ho tím jsem si byla jistá ale nemohla jsem ho nikam zařadit.

Otočím se. Za mnou ve dveřích do jakési místnosti stála hubená postava menšího vzrůstu a v ruce svírala meč. Byla to určitě žena. ,,Ano hledám. Vás." postava se líně opřela o svůj meč. Ani ja jsem nezaujala postavení přesto jsem zůstala soustředěná.

,,A proč mě hledáte?" ,,Protože jste mi zabila přítele. A protože, a teď mě prosím opravte, mám tu čest mluvit s pravou rukou Darka. " žena pomalu přikývla. ,,Správně to jsem ja." souhlasí. ,,Ale kdo jsi ty Poebe?"ztuhnu. ,,Nešťastná matka dítěte, které musela opustit aby zachránila svého může. Žena velící armádě a přesto královna ale kdo se skrývá uvnitř?" podívám se jí do očí. Ty oči byli mi povědomé jako by byli moje vlastní.

Žena vejde do místnosti. ,,Kdo si Phoebe Merien královno Elendrie princezno z Alarie." vejdu za ní do místnosti. Stáli jsme v koruním sálu.

,,Kdo jsi doopravdy?" ptá se mě dál a zůstane stát na proti mě. ,,Kdo je tady uvnitř." ukáže špičkou meče na mé srdce.

Ty oči jsou modré... Modré jako mám já a Sophie...

Kdo jsi?

Ten hlas je mi povědomí

Kdo jsi doopravdy?

Znám jí

Tak kdo je ona?

A kdo jsem já?

Pořádně svěsím ramena a co nejvíc upřímným hlasem, který jsem dokázala mluvit řeknu: ,,Uvnitř je malá vystrašená holka, která má strach. Uvnitř je malá holka, která neví co dál. Příliš brzo dospěla a teď neví co dělat. Ano mám strach."

,,Tak se svému strachu postav." řekne a stěmi slovy švihne mečem. Tak tak se mu vyhnou nastihnu vytáhnout ani svůj a další rána mě zasáhne do břicha. Vykřiknu a spadnu. Natáhnu nohua podkopnu jí nohy. Získá mi to čas se postavit.

Do hrobového ticha, které náhle začalo se ozval dupot bod. Byla jsem si skoro jistá že je to Sebastian. Žena využila mé nepozornosti a zasadila mi tvrdou ránu do obličeje až mi začala téct krev z nosu.

,,A kdo si ty?" odplivnu krev a kleknu sk na jedno koldno protože se mi zamotala hlava. Žena zaváhala a pak sundala kapucu a šátek.

Vytřeštím oči.

Dveře se rozrazí a dovnitř vběhl Sebastian se Sophie. Já však nemohla odtrhnout pohled od obličeje, který mi byl podobný.

Není to opravené jsem rada že jsem jí dopsala a vydám ještě v lednu. Jinak Kdo myslíte že to je?