Phoebe a Král

33

Opírala jsem se o stůl ve  svým stanu a pozorovala mapu. Já i Sophí s Davidem jsme odmítali sundat helmice a brnění dokud nebude jasné kdo jsme.

,,Má paní." zvednu hlavu a podívám se na Alexe, který právě vešel.
,,Ano?" vyzvu ho ať mluví. ,,Vlátcové chtějí vidět tvář svého zachránce." ,,Jsou..." ,,Ano všichni vládcové žijí." v srdci se mi rozlila úleva, málem se mi podlomila kolena. ,,Phoebe." vyzve mě k reakci David . ,,No tak se jim půjdeme ukáza, ať vědí, kdo jim zachranil zadek." řekne upřímě sestra. ,,Třeba budeme mít i více respektu." dodá. Jen si povzdychnu.

,,Sebastian mě zabije až zjistí co jsem udělala." zamumlám. ,,Naopak měl by vám za vše děkovat a nosit vás na rukou. Jestli na vás bude naštvaný tak si to sním vyřídím král nekrál." řekne za mími zády rozhodně Alex. Neubráním se úsměvu. ,,Jasně a pokud někoho bude chtít zabít tak to budu já." řekne z vesela David. Který si opravdu oddych že svému pánovi a příteli nebude muset říct, že jeho žena zemřela na bojišti.

,,Omlouvám se, ale za vás už popravu riskovat nebudu." omluví se mu Alex. ,,To je v pořádku. Navíc už si chci tu otravnou helmu sundat."

,,Jestli tě Sebastian bude chtít zabít, co teprve Erien a jeho otec mě?" zeptá se Sophie. ,,Pokud tohle všechno přežijem a já  věřím že jo, tak to budu mít  na stole do té doby než umřu." ,,Můžeš bydlet u nás." navrhnu své sestře. ,,Jasně, ale tam to budete mít vy dva na stole od Sebastiana." připomene mi a v hlase jí zazní smích.

,,Ehm má paní vůdci venku čekaji."
,,No tak čekají." mávnu rukou.  ,,Je to snad nezabije." podívám se na sestru a ta zvedla palec na horu, protože věděla že nemohu vidět její úsměv i David pokýval hlavou, že je připraven. Bezva oni jsou připraveni a já? Já rozhodně ne, ale pojďme na to.

,,Alexi mohl by si." vyzvu ho. ,,Samozřejmě." souhlasí. Alex roztáhne cíp stanu a já výjdu na světlo poboku s sestrou a Davidem. Alex vyšel za námi.

V řadě před stanem stáli vyřádkovaní, jak slepice vládci a Thomas. Thomas byl v pořádku!  Byl na ně komický, ale i zoufalí  pohled. Nejmocnější muži tohoto kontinentu, teď před námi stáli jak úplný trosky.

Král Oliver měl koleno obvázané v obvaze, který prosakoval krví. Král Walerin se opíral o svůj meč a vypadalo to žese za chvíli odporoučí k zemi. Král východní země Erik vypadal v pořádku podobně jako Erien a můj manžel. Ulevilo se mi když jsem ho viděla skoro nezraněného kromě rudé čáry na čele. Byl živí a stál na obou nohou ale hlavně byl předmenou. Chtěla jsem se na něj vrhnout zlíbat ho a už ho nepustit, ale nemohla jsem. Král Samuell, Erinův otec měl hlavu obváznaou obvazem.

Byl na ně hrozný pohled, to se nedalo popřít, ale žili.

Můj manžel promluvil jako první.
,,Děkujeme vám za záchranu, a omluvte naší drzost. ale mohli bychom vědět komu dlužíme za naše životy?"  jeho hlas mi vyborval v těle. Bože jak já ho miluju.

Pomalu přikývnu.

Jako první si sundal helmu z hlavu David za doprovodu Alexovích slov. ,,Náš velící generál." pak si sundala helmu Sophie. ,,Náš hlavní generál." Erien vytřeštil oči, když spatřil svou snoubenku, kterou si měl už dávno vzít.

,,A vůdce celé naší armády. Vládce spojené armady." při těch slovech si sudnám rukavice, které podám Sophie a sundám si helmu. Vlasy se mi rozvážou a ve větru začnou vlát. To je jak v dobrodružném příběhu, které jsem ráda četla, jako malá. Někdo vytřeštil oči někdo zalapal po dechu.

,,Má paní." Alex se mi uklonil a odstoupil. ,,Děkuji,  ať nechají spočítat raněné a mrtvé. Chci přesný počet. Můžeš jít." ,,Jistě má paní." další poklona a byl ten tam.

Otočím se na vladaře. V šoku na mě hleděli  ,,A abych odpověděla i vám. Nemáte za co." ,,Nepůjdeme do vnitř?" navrhne sestra. Přikývnu, David mi otevře stan a já vejdu do vnitř. Svou helmu, kterou jsem držela v ruce, jsem odložila na stůl a posadila jsem se na pomyslný trůn. Sophia i David se vedle mě posadili.

,,Posaďte se."  ukážu na volné židle. Vladaři se posadili. ,,Určitě máte mnoho otázek. No tak položte je, dokud máme čas."  jako první promluví Král Erik.

,,Kde jste u všech svatých sebrali tolik vojáků?" neubráním se úšklebku. ,,Můj otec měl velmi početnou armádu a dohodla jsem se se sultánem, musím uznat, že i on se právem může chlubit početnou armádou." odpovím uprímě a opřu se. Teď jsem tu nebyla jako královna, matka nebo manželka. Teď jsem tu byla jako jedna z vůdců armády.

,,Vy jste se dohodla se sultánem?" zeptal se udiveně Oliver. ,,Ano. Je to tak šokující?" ,,Vlastně Ano... I když asi ani ne."

,,Jak to že umíte bojovat? Předpokládám že máte i nějaký výcvik ohledně strategie." ozval se Erinův otec, Samuell.

,,Náš otec, vždy chtěl syna, tak si ho ze svých tří dcer udělal." rozpřáhnu ruce. ,,Kromě šití, Etikety, hraní na hudební nástroj, mluvení cízí řečí čtení a počítání, jsme prošli vojenským výcvikem a naučili se strategii jak jí otcové účí své syny."  odpovím  zcela upřímě bez jediného zaškobrtnutí

,,Jak to že vás poslouchají?" to promluvil chladně Wlerin. Se sestrou si vyměníme zamračené pohledy. ,,Protože jsme ženy tak nás muži nemohou poslechnout?" zeptá se jízlivě sestra. ,,No očividně jste se spletl. Má sestra vede armádu o dost větší než je ta vaše, plnou mužů, kteří jí přísahali věrnost jako většina vojáků mě."  vduchu jsem radostí skákala nad reakcí své sestry. V soukromí jí za to musím pochválit.

Sten se rozevřel a dovnitř vešel Alex, který ke mě došel sklonil hlavu v náznaku účty a na vladaře s Thomasem se ani nepodíval. Předá mi papír. Neubráním se úsměvu. Mrtvých bylo minimálně a vážně zraněných jedna osmina. Ostatní mají lehká zranění a zlomeniny, které se dají zvládnout. Odložím papír. Musím se jít podívat za zraněnými a jak vypadá nemocnice.

,,Předpokládám, že si chcete odpočinout a zajistit si tábor vojáky. Pokud vím ještě vám ho nikdo nechrání, což je chyba, protože nepřítel je jen pár mil od nás a tuhle porážku nám bude chtít vrátit. A já potřebuji zajistit taky pár věcí." zvednu se že židle. Alex i David se postaví každý z jedné strany. Má sestra se na mě tázavě podívá. Ptala se mě jestli má jít taky, nebo si může promluvit s Erienem. Zavrtím hlavou a projdu kolem ostatních ven.

●●●

Navštívila jsem Beu. Zavázala mi poraněnou ruk a skontrolovala že je miminko v pořádku. Bylo. Díky všem svatým.

Po té jsem šla navštívit zařazené vojáky do nemocnice. Byl to strašný pohled, ale i tak jsem si sedla k muži bez obou nohou a začala si sním povídat dokud nedopadl vyčerpáním. Pak jsem si sedla k jinému, který už neměl ruku a hlavu měl obvázanou obvazem. I sním jsem si povídala, do doby než odpadl vyčerpáním. Pak už jsem radši odešla. To co válka dokázala s lidmi udělat bylo strašné a mě se z toho dělalo zle.

Ahoj, pokusím se teď vydávat každý den jednu kapitolu, ale nevím jestli to zvládnu...