Phoebe a Král

45

Nedokázala jsem se hnout. Šok mě přikoval k zemi. Nedokázala jsem začít křičet nebo brečet, i když jsem tak moc chtěla. Nevyšel ze mě ani hlásek.

,,Tak něco řekni Phoebe. To mlčení je hrozné. Zakřič, zaječ řekni už něco!" dožadovala se mé reakce. Když jsem tam tak klečela a hleděla jsem jí do obličeje spadla na mě tíha posledních let.

Matka měla pravdu. Zradila mě osoba, které jsem věřila.

Stala se ze mě královna

Vdala jsem za muže, kterého jsem neznala

Utekla jsem mu

Zemřel mi otec

Narodil se mi syn

Byl na mě spáchán atentát

Válka

Vytvořila jsem armádu

Malém jsem zemřela

A teď stojím tady

Po tváři mi steče horká slza a roztřeseně se nadechnu.

,,Ahoj Haesint." zašeptám směr ke své sestře. ,,To je vše? Vše co mi řekneš?" nechápe. Já jsem to taky nechápala. ,,Co víc ti mám říct?" zeptám se. Ale neodtrhnu oči od své sestr, to slovo mi připadalo odporné. ,,Že si nás zradila? Že jsem kvůli tobě přišla skoro o život, že málem zemřel tvůj synovec?"

,,Proč?" zkusím to znovu.

,,Protože já ji mohl dát vše co vy ne. Moc, bohatství, ale především uznání." rozezněl se v místnosti hlas. Krve by se ve mě nedořezali. Zakloním hlavu a pohlédnu na muže, který právě po schodech scházel dolů.

,,Ahoj Sebastiane rád tě vidím. Vypadáš otřesně." řekne bělovlasý muž s ošklivou jizvou táhnoucí se mu od spánku k prostředku brady. Vypadal jako smrt. Neotáčím se na svého manžela. Jen tam klečím nechávám si mířit mečem, který drží moje sestra, na krk a očima sleduji muže, který má na svědomí smrt mého otce, smrt Tobiase, smrt ženy krále Waleriho, smrt syna krále Erika, a smrt všech lidí, kteří teď venku umírají nebo už dávno nejsou mezi námi

,,Nepozdravíš starého přítele? To by ti učitelka na etikety moc nepochválila. Jak se vůbec Elvíra má?" ,,Před dvěma lety zemřela." zaslechnu Sebastianův hlas. ,,Škoda, je milé vědět, že jsi nespolk jazyk. Poznáváš tuhle jizvu?" zeptá se a ukáže na svůj obličej. Rozhostí se ticho.

,,Ale no tak Sebastiane! Mám přesně na ráně tvojí ženu, nechceš se dívat jak umírá ne?" ,,Ano pamatuji si tuhle jizvu." ,,Ó to jsem rád, taky si mi jí způsobil ty." no moment cože?! Vytřeštím oči a poprvé za tu dobu se otočím na svého muže a svou sestru.

Oba stáli jako přimražení u dveřích a v rukou doslova drtili meče, jak se snažili ovládnout ať už jakoukoliv emoci.

,,Abych vás vzala do obrazu..." ozve se Haesint. ,,v rychlosti vám to převyprávím, chcete-li." ,,Mluv." vybídnu jí, když se mi podaří najít stracený hlas, modlím se že nezní rozklepaně.

,,Dark a Sebastian spolu vyrůstali. Nerozluční přátelé, věrná rodina, bratři na život a na smrt. Teda přesněji do momentu, kdy na hrad po několika letech od doby, kdy uzavřeli mír s Alarii někdo zaútočil. Nikdo to nečekal. Při tomto útoku zemřela i Sebastianova babička. Sebastian tehdy nemohl vědět, že Darkův otec v tom jede a hlavně on může za to, že na Elendrii zaútočili...." Haesint se na chvíli odmlčí a prohlédne si dva hrdiny jejího vyprávění než dál pokračuje.

,,Na mostě Sebastian zjistil o zradě a chtěl Darkova otce zabít. Jenže tomu Dark nevěřil a chtěl svého otce zachránit, což je logické že? Utkali se na mostě. Oba si odnesl zranění. Dark tu jizvu a Sebastian jizvu na hrudi, myslím, že víš kterou myslím." přikývnu. Několikrát jsem se na ní ptala, ale nikdy mi neřekl odkud je.