Phoebe a Král

19

V této kapitole bude hodně chyb. Omlouvám se. Užijte si čtení a hezky první Advent.

Na snídani byla má sestra, Erien, Leo, Odri, Thomas, Astrid, Diana, bohužel, a můj muž.  K snídani jsme měli sladké pečivo. Bylo to dobré. Sophí sladké miluje a Erien očividně také.

Snídaně proběhla naprosto v tichosti, což bylo neobvyklé.   Cítila jsem na sobě hnusné pohledy Diany, ale také usměvavé od Astrid a Sophí.

Nakonec ke konci snídaně promluvil Erien. ,,Já, Leo a moje snoubenka bychom vám chtěli poděkovat za příjemné odpoledne i večer a za dnešní snídani, ale po ní už bychom se rádi vydali na cestu." v šoku  zvednu hlavu a podívám se na svou sestřičku. Nestihli jsme se ani projet na koních a oni už chtějí odjet!?  Podívám se na Spohí, která jen přikyvuje. A má nálada klesla o několik stupňů.  Sebastian si toho očividně všiml, protože na Eriana reagoval.

,,Jsme rádi že se vám tu líbilo, a že jste nás navštívili. Ale myslím si, že to bylo krátké setkání pro mou ženu i vaší snoubenku, přeci jenom jsou to sestry. Na hranici mezi našimi královstvími je malý lovecký zámek, jestli budou chtít mohli by se tam scházet. Bylo by neutrální místo, nebo by ani na mé, ale ani vaše straně země. Tak co princi souhlasíte?"  vděčně se na Sebastiana usměju.  Erien se podíval má Sophí. Ta s velkým úsměvem na tváři přikývla. ,,Dobrá souhlasím, kdy se budou chtít sejít, necháme na nich."  ,,Výborně jsme dohodnuti."

Po snídani následovalo loučení. Se sestrou jsem se objala, Erien a Leo mi naznačí poklonu. Přecijenom jsem byla v postavení víš než oni navíc také hrálo roly že jsem žena může, který stál vedle mě. Podal si s Erienem ruku na Lea jen kývl. Má sestra se mu hluboce uklonila,na to však řekl něco ve smysl že jsou díky mě rodina a že se mu klanět nemusí, z čehož měla Sophia radost. Pak už nasedla do kočárků a  Leo s Erienem vyskočili na koně.

,,Brzy se uvidíme sestřičko." zašeptám potichu.  ,,Děkuju ti." otočím se na svého muže. ,,Pro tebe cokoliv." líbnul mě na tvář. ,,Co budete dělat milosti?" ,,Papírování." ,,Aha."             ,,Někdo musí řídit naší zem. " 
,,Hmmm, vyjedu si do města." ,,Vezmi si sebou stráže." řekne a lehce se zamračí.

,,Pojedu tam jen s Ariel a Amandou, a nepůjdu tam jako královna." oznámím mu rozhodnutě. ,,Na to zapomeň vezmeš si stráže." ,,Nevím kdy se vrátím, ale stoprocentně budu na snídani v zámku." ignoruji ho. ,,Phoebe!"  ,,Vezmu si pár korun a použiju obyčejné šaty."  ,,Phoebe Merien II. poslouchejte mě." ,,Jestli se mi něco stane je to na mou hlavu. Uvidíme se buď večer nebo ráno." líbnu ho na rty a vydám se pryč. 

,,Amando! Ariel!" zavolám, když vejdu do svého vlastně už třetího pokoje. Holky ke mě přijdou. ,,Děje se něco?" zeptá se Ariel a ve stejnou chvíli promluvila Amanda. ,,Potřebuješ něco?" ,,Jedem na výlet. Obě umíte na koních?" ,,Ano ." ozve se dvojhlasně. Usměju se. ,,V tom případě sežeňte si obyčejné šaty, jedem do  města od teď nejsem vaše královna ale vaše dlouholetá přítelkyně."  obě na  mě chvíli vyjeveně hleděli a pak se začali usmívat. Obě na mě mrkli a vytratili se.

Vykoukla jsem z pokoje. ,,Ať za mnou přijde Rianell." řeknu vojákovi za dveřmi. ,,Jak si přejete." uklonil se mi a odešel.  Nemusela jsem čekat dlouho.

,,Chtěla jste ať příjdu Phoebe?"  ,,Ano, potřebuji nějaké kalhoty, halenku a plášť s kapucí na mě." ,,Co se chystáte udělat Phoebe." ,,Jedu na výlet." ,,Sama?" ,,Ne s Amandou a Ariel." ,,Král vás pustil bez stráže?" zeptá se překvapeně a trochu vyděšeně. ,,Hmmm ne ale má o blbé, možná je to král ale já jsem královna." řeknu. ,,Jistě, přinesu vám to oblečení." ,,To budeš hodná."

Oblečení mi padlo dokonale. Sice netuším kde ho sehnala ale bylo perfektní. Usmála jsem se na svůj odraz v zrcadle. Teď už mě snad nikdo nepozná. ,,Ani horší oblečení neskryjou vaší krásu " ještě víc se zazubím.  Ariel a Amanda už na mě čekali. Obě měli kalhoty bílé košile a zelené pláště s kapucí já ho měla modrý. ,,Vyrazíme?" zeptá se rozradostněně Ariel. ,,A kam pojedeme?" zeptá se Amanda. Usměju se. ,,Znáto město Pearllen?"  obě mé dvorní dámy najednou přikývli. 

Věže Pearllenu se blýskali už z dálky. Město nebylo zrovna 2× velké zato bylo nádherné. Býle věže i domy, před každým domem byla malá zahrádka, kde lidé pěstovali květiny různých druhů a barev. Bylo to tu tak nádherné ale nějak prázdné. U hlavní brány, před kterou byl  vyřešený kamený orel, patron tohoto města,  nás přivítal voják. Zeptal se nás proč jsme tady a nechal nás jet dál. Byl to první a taky poslední člověk, kterého jsme potkali.

,,Kde jsou všichni?" zeptá se Ariel, když jsme věli na velké náměstí s kostelem a kašnou.  Na tuhle otázku jsme však dostali brzkou odpověď.  Kolem nás prošlo několik lidí, takže jsem sebrala odvahu, seskočila s koně a promluvila na ně.

,,Pane!?" jeden muž se otočil a odpojil se od skupinky lidí. ,,Co si přejete?" ,,Dobrý den. Mohu se zeptat. Kde jsou všichni lidé z tohoto města?" ,,Vy nejste zdejší že?" ,,Ne jen projíždíme." souhlasí Amanda, která už také seskočila že svého hnědáka. Já jsem jela na černé klisně. ,,Tohoto koně znám." kývne na mou klisnu. ,,Lidé si je moc nepořozují. Ti koně mají vlastní hlavu, skro se nedají ochočit."
,,Tak ještě že mám taky svojí hlavu, aspoň si rozumíme. Mě poslouchá." ,,Aha to je zajímavé, ale abych vám odpověděl všichni jsou v sadech. Snažíme se sklidit jablka, ale jak jistě víte my nemáme obyčejná jablka, leckdo si myslí že jsou kouzelná. Ale letost jsme ve velkém skluzu, navíc se jich neurodilo jako loni, když je do konce měsíce nestihneme sklidit tak o ně přijdeme a to by byl pro naše město konec , je to hlavní zdroj našich financí. Všichni přidávají ruku k dílu, ale nestíháme to. Je nás prostě málo."  podívám se na své dvě společnice a natáhnu  k němu ruku. ,,My vám pomůžeme, Jmenuji si Phoebe, tohel je Amanda a Ariel." ,,Já jsem František, ale říkajími Fanda mršný, pro mou obratnost." stiskne mi ruku.  ,,Tak pojďte představím  vás ostatním."

Nešli jsme moc dlouho. ,,Hej lidi vědu nám posílí! Tohle je Amanda a Ariel a ta černovláska je Phoebe, pomohou nám." 

Musím uznat byla to zábava,  nasmála jsem se jak už dlouho ne. Navíc konečně jsem mohla zase něco dělat. Z města jsme odýžděli se zapadajícím sluncem. Do zámku jsme přijeli už za tmy. Blížila se půlnoc když jsme se vkradli do paláce. Amanda s Ariou si zalezli do pokoje, který měli společně. Já se sama v pokoji svlékla a oblékla si noční košili, když jsem si však lehla do postele nemohla jsem spát. Nešlo to. A tak jsem se zvedl a potichu se doplížila palácem až před pokoj jeho milosti. Stál tam na hlídce voják, taky jsem měla dva před svými dveřmi. Když mi je otevřel, voják se potutelně usmál. V kouzla jsem do místnosti, kde byla tma jak v pytli. Jen tak tak jsem rozeznala obrysi postele a člověka spícího na ní. Ne spícího nespal koukal na mě. Posadila jsem se na postel a pak si i lehla. 

,,Phoebe?" ,,Ano jsem to já." po tom co jsem to dořekla si mě k sobě pevně přivinul.  ,,O tom že si mě neposlala a odjela si bez stráží a o tom že si mě ignorovala si popovídáme zítra. Je pozdě měli bychom jít spát." v jeho hlas jsem však necítila lásku ani něho, ne byla tam zlost.  Zlobil se na mě a to hodně. Že já jsem sem chodila. Unikne mi tichý vzdech a pak si položím hlavu na jeho hrudník, sice stisk nepovolí ale hlavu odvrátí. Pevně zavřu oči. Sakra fix.