Phoebe a Král

22

Už jsou to 4 dny, kdy odjela Odri, Sebastiana se už uklidnil a dál se mohl zabývat zpravovaní země. 4 dny od doby, kdy pustila kuchařku z vězení, jako omluvu dostala peněžní dar a její dcery dostali dva perlové náhrdelníky. 

Palác se vrátil do původních kolejí. Ale ne na dlouho.

,,Phoebe?" nadzvednu hlavu od knihy a podívám se,  ze sedačky u okna na svého manžela sedícího za svým pracovním stolem.

,,Ano?" Sebastian se zvedl a podal mi nažloutlý papír. ,,Co to je?" ,,To je dopis od sultána Harika, chce s námi navázat přátelské vztahy a možná i spojenectví měl by přijet i se svou ženou." přikývnu. ,,Kdy?" ,,Zítra." ,,Co? A proč mi to říkáš až teď? Jak mám stihnou přichystat palác?" jedna z povinností královny bylo starat se, aby palác běžel tak jak měl. Aby plesy a oslavy proběhli tak jak měli. A když tu nebyla Odri vše leželo na mě. 

Sebastian se zasmál. ,,Neboj se zvládneš to." políbí mě na čelo a usměje se.

Příprava paláce proběhla v nejlepším pořádku. Dokonce jsme skočili s předstihem.

Stála jsem ve velké síni a pozorovala nervózní Astrid. Šla ke zdi tam se otočila prošla kolem mě něco zamumlala došla k oknu, tam si nervózně promnula zápěstí, zase se otočila a celé se to opakovalo. Já orpti ní klidně seděla na jednom se schůdků, které vedli k vyvýšeným trůnům.

,,Nemohu uvěřit že nám to Sebastian řekl až teď. Přijede sultán Harika s jeho ženou! A on nám to řekne až u večeře?" prskala a zastavila se předemnou.

,,Astrid uklidni se, není to bůh ani nic takového. Jsi nervózní."   ,,Ale ty očividně ne." sykla a znovu se vrátila ke svému chození od zdi ke zdi.  Očividně jí ukliďnoval můj klid. Samozřejmě jsem byla nervózní, ale uměla jsem to skrýt, jedna z věcí, které můj otec chtěl, abychom uměli a kladl  na to velký důraz. 

,,Ale taky jsem nervózní."   ,,Není to vidět."
,,To je účelem." zamumlám. Astrid sebou trhla.  ,,Kde jsou vůbec kluci?! Už tu měli být." další výbuch.  ,,To nevím." přiznám popravdě a začnu dělat, že podlaha je o dost zajímavější než její výbuchy. Astrid už se nadechovala k dlaší větě, když se rozrazili dveře a dovnitř vešel krála a jeho nevastní bratr. Oba si za pochodu oblekali sako. 

,,Kde jste byli?" odchytla si Astrid Thomase, ten jí tlumeně začal něco říkat. Sebastian došel ke mě. Postavím se a upravím mu černou košili. On vážně nenosí jinou barvu. ,,Taky by mě zajímalo, proč jste se spozdili." zamumlám a dohladím záhyb na jeho košili. ,,Potřebovali jsme něco vyřešit. Trochu se to protáhlo."  nechtěla jsme vyzvídat.  ,,Pak ti to řeknu, ale teď pojďme přivítat naše hosty. Mimochodem sluší ti to." pohlédla jsem na své purpurové šaty, které odhalovali má ramena. Usměju se a svůdně  prosnesu. ,,Já vím." sledovala jsem jak sebou trhnul.  ,,Nedělej to nebo si tě odvedu do komnaty sultán nesultán." usměju se a líbnu ho na krk přičmež nenápadně vystrčím špičku jazyka a olíznu ho. Bastian se zakuckal. Víc prostoru na škádlení jsem nedostala, protože právě přijel nás host.

Sultán přijel v kočáře, taženým bílými koňmi. Trochu jsem čekala že přijede na velbloudech.  Stála jsem na schodech, můj manžel stál vedle mě. Astrid a Thomas stáli z námi, každý z jedné strany. Astrid za mnou Thomas za Sebastianem. 

Z kočáru nejdřív vystoupili dvě ženy. Obě blondýnky. Na sobě měli dlouhé zelené volné kalhoty. Na vrchní části těla měli pouhý průch zelené látky zahalující pouze jejich ženské partie. Obličej měli schovaný, kromě očí a čela, šátkem stejné barvy. Pak vystoupila sultána, měla rudé vlasy a byla stejně oblečená jako dvě ženy přední až na rozdíl, že k jejím kalhotám, byla připevněná sukně. A k pruhu zelené látky byli přišité spadlé ramínka. Po této ženě vystoupil muž s turbanem na hlavě. Mohl být tak stejně vysoký jako Sebastian. Měl dlouhé úplé černé kalhot, bílou košili, černý pásek a tmavě zelenou dlouho vestu, končící u jeho kolenou. Na pravé ruce měl na každém prstu jeden smaragdoví prsten. Na levé ruce pak měl tři rubínové. Okolo krku se mu táhl zlatý řetěz a s překvapením jsem zahlédla zlatou náušnici v jeho uchu.