Phoebe a Král

34

Vešla jsem do svého stanu a zaseknu se v půlce pohybu.

Sebastian seděl na mé provizorní posteli a koukala do stropu.

,,Co..co tu děláš?" vypadne ze mě. Doufala jsem, že budeme mít více času, než na tenhle rozhovor vůbec dojde.

,,Na to bych se tě také mohl zeptat. Já svou ženu nechal hlídat naše království a nechal jsem jí aspoň v nějakém bezpečí s naším synem. A teď zjistím, že záhadný bojovník a velitel celé armády, která nás zachránila, je moje žena." rozpřáhl ruce. ,,Tak se tě ptám já. Co tady děláš?" byl naštvaný.

,,Nemohla jsem jen tak sedět doma a modlit se že tě někdo neprobodne. Měli  jste málo vojáků. Teď už jich je dostatečně." ,,Doručila si vojáky, takže odjedeš?"
,,Ne."
,,Proč?"
,,Protože ať se ti to líbí nebo ne, jsem jejich velitelka a kapitán loď opouští loď, jako poslední. Navíc tihle vojáci poslouchají jen mě." prudce se postavil a pevně mě chytil za paže.
Utečemi tiché vyjeknutí, jak to zabolelo.

,,Jsi zraněná?" v jeho očí se objevila starost a zastínila tak zlobu. ,,Jen jeden  muž mě škrábl." pokrčím zdravou rukou. ,,Už není mezi námi."

,,Kdyby si ho nezabila. Našel bych si  ho a zabil. Pomalou a bolestivou smrtí, za to že ti ublížil."  celou dobu se díval na mou obvázanou paži. Zvednu ruku a položím jí na jeho tvář. ,,Je to jen škrábance. Mí vojáci jsou na tom o dost hůř." zašeptám a odtáhnu se.

,,Kdo se stará o naše království?"
,,Astrid, dala jsem jí tvé poznámky." pomalu přikývne. ,,Nejsem rád, že tu jsi." řekne. ,,Vím že jsi naštvaný."

,,To taky, ale jsem vyděšený k smrti co všechno se ti mohlo stát a zoufalí, že nejsi v bezpečí a já tě nebudu moct ochránit." ,,Umím se o sebe postarat." zašeptám. ,,Vím, ale to neznamená, že mě neděsí představa že tě stratím." prudce se k němu otočím a dojdu k němu.

,,A přesně tenhle strach mě hnal k tomu abych vybudovala tuhle armádu a vjela do rozpoutané bitvy." můj muž se na mě dlouze zadíval. ,,Nepřesvědším tě aby ses vrátila domů, vládla Elendrii a postarala se o Christiana, že?" zavrtím hlavou. ,,V tom případě, bude  mi ctí když budete stát po mém boku, má královno." chytne mou ruku a políbí hřbet. Na tváři se mi objeví úsměv.

,,Miluju tě." zašeptám. Jeho oči zajiskří. ,,Taky tě miluji, i když mě štveš." s těmi slovy si mě k sobě konečně přitáhne a políbí. Byl to ten nejlepší polibek, jaký jsem kdy dostala. Byl plný strachu o toho druhého, plný lásky a chtíče. Sebastian polibek prohloubil a pak se odtáhl a přitiskl své čelo na to mé.

,,Miluju tě, má královno." šeptal stále do kola.

Ležela jsem schoulená u Sebastian. Užívala jsem si jeho přítomnost i vůni. Jak moc mi chyběl. Sebastian mě pevně a ochranitelsky obímal.

Stan se otevřel a dovnitř nakoukl David. ,,Můj králi, má královno." uklonil se. ,,Davide." usměju se na něj. Sebastian měl však jiné plány. ,,Jak si mohl dopustit, aby se tvá královna dostala do takového nebezpečí!" ,,Vaše žena je schopna sama se o sebe postarat a navíc celou dobu měla po svém boku strážce, který i teď stojí venku a hlídá." ,,Kdo to je?" zajímá se můj manžel. ,,Alex." zazubím se na něj. Sebastian se zamračí. No moment, snad nežárlil. ,,Pohledný, milí voják." škádlím ho. Jestli to vůbec šlo zamračil se ještě víc. ,,Chci ho vidět." protočím oči v sloup.

,,Proč si přišel Davide?" ,,Tvoji vojáci
zajali zajatce." prudce se postavím. ,,Tvá sestra byla také informována."  popadnu plášť, který jsem měla přehozený přes židli a připnu si ho kolem krku. ,,Chci s ním mluvit." oznám mu. ,,Nic jiného jsem nečekal." řekne a usměje se. Sebastian však zůstal sedět. Nechápavě se na něj podívám. ,,Je to tvůj zajatec ne můj." ,,Není trošku nespravedlivé, že já mohu velet jak tvé tak mé armádě?" položím otázku, na kterou mi nebyl schopen ani jeden odpovědět... a nebo nechtěli.