Phoebe a Král

14

Stáli jsme tam naproti sobě a hleděli na sebe. 

,,Phoebe." vydechne král. Neměla jsem vidět vlasy  a můj obličej byl trochu schovaný, byli mi vidět spíše jen oči. ,,Tyhle oči já dobře znám a má je jen jedna osoba." mluví dál. Na chvíli zavřu oči a pak si sundám šátek. ,,Ano Sebastiane jsem to já." otevřu oči. Čekala jsem cokoliv ale to co se stalo potom ne. Přistoupil ke mě a objal mě.

,,Díky bohu nic ti není." zašeptal mi do vlasů. ,,Měl jsem o tebe takoví strach."  pak se od táhl. ,,Děkuji ti Helen, že si se postarala o mou královnu." Helen tam jen v šoku stála a dívala se na nás.  ,,Ty si královna? A my tě nechali tahat vědra s vodu." vypadlo z Anny a já měla chuť se rozesmát.  ,,Vrátíš se semnou domů Phoebe?" nastane chvíle ticha. Tohle byl úžasný svět, který musel skončit.  ,,Ano."
na tváři se mu objeví úsměv, mě však ne. Došla jsem k Anně.

,,Takže ty jsi královna  a jak se vlastně jmenuješ?" ,,Jmenuji se Phoebe Merien z Alarie a   jsem královna Elendrie. Ale to nemění nic na tom že jsem stále ta táž Merien. Doufám že se znovu potkáme, a že to bude dřív, než na tvé a Henryho svatbě." mrknu na ní. Ona přikývne a chce se mi uklonit. ,,To není třeba." otočím se ke Kubovi a dřebnu si k němu. ,,Ty si to věděl viď?" přikývl. ,,Jak dlouho?" ,,Ten den kdy si u nás poprvé jedla jsme ti dali napít a ty si se začala chovat podle....ehmm jak se to jmenuje..." ,,Etikety?" ,,Jo! To je ono a neuměla  si rozbalit lízátko!" pobaveně zavrtím hlavou. To bylo před šesti dny. Jak si ty děti dokážou všimnout věcí, které dospělí přehlíží.  ,,Ty si chytrolín." cvrnknu ho do nosu a on se rozesmál. ,,Pohlídej to tu."
,,Jak si přeješ."

Zvedla jsem se a došla k Helen. ,,Je mi líto že jsem vám lhala. Moc ráda jsem vás poznala. Pozdravujte Jaromíra a Agi a vyřiďte mu že se omlouvám." Helen byla jen schopna přikývnout.

Vyhoupla jsem se na černého koně, kterým jsem sem před týdnem utekla z paláce a Sebastian se vyhoupl za mě. Naposledy jsem zamávala rodině, která mě zachránila než jsme vjeli do lesa.

,,To semnou už nikdy nebudeš mluvit!" zaslechnu za sebou. Když si to rázně křečím po chodbě paláce. Otočím se na něj. ,,Jo to mám v plánu, protože mi dva už si nemáme co říct." rozhodně jsem neplánovala že na něj budu milá. ,,Pleteš Phoebe. My si musíme promluvit."
,,Nemusíme milosti, běžte si po svých a mě nechte být." chci se otočit, ale zarazí mě jeho ruce, které si mě k sobě přitáhl. Než jsem stihla cokoliv říct políbil mě. Chtěla jsem se od táhnout, nechtěla jsem spolupracovat, jenže se stal praví opak. Neod táhla jsem se a začala jsem spolupracovat. Vjela jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho blíže k tělu.  Zase ta sladká chuť jeho rtů, ta droga.

Po nějaké době mi došlo co vlastně dělám a od táhla jsem se od něj.  Zamrkala jsem.
,,Nesnáším tě." zasyčím na něj. ,,Já vím. Moc mě to mrzí, to co se stalo. Já jí políbit nechtěl. Přísahám  na cokoliv chceš. Udělám cokoliv, jen se na mě nedívej tak zklamaně." ,,Jak se mám na tebe dívat hmm? Po tom všem? Jak ti mám věřit?" chvíli je ticho. ,,Chtěla si se vůbec někdy vrátit?" ,,Asi ano. Za Ariel a Amandou a taky za Rianell." ,,A kvůli mě?" ,,Nevím." přiznám popravdě.  Otočím se a chci vlést k sobě do pokoje. ,,Ty si vážně nosila vědra s vodou?" křikl na mě.  ,,Ano a taky sekala dříví, prala a dělala léčivé nápoje." ukážu mi mozoli na ruce a konečně vejdu.

Uvnitř mého pokoje mě přivítá rozradostněná Rianell. I hned mi připraví koupel se slovy že jí, Ariel a Amandě musím všechno povyprávět.  Já to jen s úsměvem pozorovala. Teplou vanu jsem ale přivítala. 

Všechno jsem jim povyprávěla a ukončila to slibem že jim jednou Annu ukážu.
Amanda mi pak dala kus papíru. ,,Král tvůj dopis poslal a přišla odpověď." vytrhnu jí papír a  začnu číst.

Moje milá sestřičko
ráda přijedu. Co třeba za  devět dní?
Tvá sestra Sophia.

Byl to krátký dopis, ale já hned vzala papír a začala jsem psát.

Moje nejdražší Sophí
rozhodně přijeď. Nemohla jsem ti odepsat dříve ale přijeď. Budu se těšit.
Tvá Phoebe.

Dopis jsem založila a rozeběhla jsem se chodbou k Sebastianovu pokoji. Zarazila jsem se před dveřmi. Minulost se opakuje. Chci zaťukat ale zarazím se. Otočím se a odejdu několik kroků.

A co pak? Budu utíkat? Ignorovat ho? Znovu jsem se otočila zaklepala a bez vyzvání vešla, jinak bych si to zase rozmyslela. Sebastian seděl díky bohu sám za psacím stolem a něco psal.

,,Davide nech ty papíry na skříňce."

,,Já nejsem David." Sebastian zvedl hlavu a zarazil se.
,,Phoebe. Co tady děláš? Potřebuješ něco? Je ti něco?" chrlil na mě jednu otázku za druhou. ,,Aby ses uklidnil." v tu chvíli Sebastian zmlk. ,Za dva dny přijede má sestra Sophí." oznámím. Přikývne. ,,Je to tvůj zámek stejně jako můj můžeš tu mít koho chceš. Jen v ten den je přichystaný ples na tvé narozeniny. Je to taková tradice."  tentokrát přikývnu já. ,,Bude vadit když tu bude?" ,,Samozřejmě že ne."

Na chvíli nastane ticho.

,,Ehm mohl by si to poslat nejrychleji k mé sestře?" podám mu dopis.  ,,Jistě." 

Zase to ticho.

,,Tak já půjdu." položím dopis na stůl a chci odejít.

,,Phoebe moc mě to mrzí." otočím se na něj a poznám že vidí mou bolest. ,,Ne, mě to mrzí." a výjdu ven.

Na chodbě mě přepadne Astrid, která mě pevně objala. ,,Díky všem hvězdám ty žiješ!" ,,Očividně." zamumlám. ,,Ale asi brzo zemře  protože jí udosíš."  Astrid mě okamžitě pustí aby mě mohl obejmout Thomas. Astrid se zazubila na Thomase. To napětí bylo pryč. ,,Tak co už spolu mluvíte?" zeptám se. Ti dva se na sebe podívají a Astrid přikývne. ,,Thomas mě chtěl jen chránit před pravdou." rozhodla jsem se že nebudu vyzvídat. ,,A jak tebe napadlo takhle zdrhnout? Všichni jsme se o tebe báli. Sebastian skoro neslezl z koně a všude tě hledal. Zanedbal i nad královstvím a to nikdy neudělal, ani když měl horečky. A já a Astrid jsme taky nebyli nadšení, že nevíme kde si." ,,Moc se vám omlouvám nechtěla jsem vás vyděsit." ,,To nic.  Hlavní je že si tady."  Ano byla jsem tady.

Hezký den, doufám že bo budete mít lepší nežli já🫤.