Phoebe a Král

31

,,Sbohem Astrid ty to tu zvládneš." obejmu svou věrnou přítelkyni. ,,Hlavně se vraťte všichni." usměju se. ,,Postarej se o naše království a o Christiana."  ,,Neboj se nedám ho z ruky. Jeho hodná teta se o něj postará." usměje se. Převezmu si syna od chůvy a opatrně abych ho nezastudila kovem od zbroje si ho k sobě přitisknu. Bude mi tak moc chybět. Tak moc ho miluju.

,,Nezapomeň že maminka tě má ráda a že tatínek tě má rád. Ano můj malý princi?" jako by mi rozuměl se potichu zasmál. Políbila jsem ho na čelo a vrátím ho chůvě. V tu chvíli začal strašně plakat. Trhalo mi to srdce. Neboj se Chrisi, když vše bude v pořádku a já se vrátím budeš mít sourozence.

,,Nenech ho zapomenout." otočím se k Astrid. ,,Nenechám. Neboj o vše se postarám." ,,Děkuji." jen se usměju. To už vyskočím na koně jako Sophia a David.

,,Jsou mí generálové připravení na válku?" ,,Už od narození." řeknou oba. Fajn, tohle zvládnu.

●●●

Na cestě už jsme druhý den. Konečně jsem dala rozkaz k postavení táboru. Byla jsem unavená, ale ještě víc jsem cítila čím dál tím větší strach. Žije ještě Sebastian?

Žije, musí.

Vylezla jsem ze stanu a šla jsem se projít. Na nebi se už leskly hvězdy a měsíc se blížil k úplňku. Nešla jsem daleko. Zaujal mě totiž pohyb. Jeden z vojáků si sedl na kládu. Poznala jsem ho. Byl to ten, kterému jsem zlomila nos. Dojdu k němu a posadím se vedle něho

,,Krásná noc že?" řeknu a pohlédnu na černou oblohu pokrytou hvězdami. ,,Ano, má paní." souhlasí. ,,Co váš nos vojáku?" ptám se dál bez toho aniž bych se na něj ohlédla. ,,Už je v pořádku, má paní."
,,Omlouvám se." špitnu. ,,Nechtěla jsem vám zlomit nos." ,,Neomlouvejte se, má paní. Zasloužil jsem si to." tentokrát na něj pohlédnu. Voják měl hnědé vlasy a liščí vypočítavé oči.

,,To popřít nemohu." řeknu a usměju se. I jemu se zvedne koutek úst.
,,S mím mít pár otázek?" ,,Jistě má paní." Okamžitě souhlasí. Pomalu přikývnu. ,,Ať z vás rozumy netahám jen já, můžete se mě také na něco zeptat." navrhnu. ,,Ale má paní tohle se neslu..."  ,,A pod kopávat mou autoritu se smí?" připomenu mu zlomený nos. Chvíli je ticho nakonec však pronese:,,Bude mi ctí."

,,Jak se jmenujete celým jménem." začnu.

,,Alexander Dilian  al Nessa" odpoví.

,,Pro jsi se rozhodl jít od armády?"

,,Kvůli...." Odkašle si. ,,Kvůli Ellie. Dcera generála Marcuse." I hned mi proběhne hlavou kdo to je. Zůstal se svou četou na hradě.  ,,Generál Marcus odmítá dát Ellie jen tak někomu. Obyčejnému pekaři jako jsem já by jí nikdy nedal. Vždyť on byl generál! Abych si Ellie mohl vzít musím dostat nějaké ocenění, nebo titul. Jenže jsem u armády... už to bude 5 let a nic. Nevím jak dlouho na mě ještě bude Ellie čekat." pozorně jsem naslouchala Alexovu příběhu.

,,To je mi líto." řeknu upřímě.  ,,To je život, má paní. Smím mít teď otázku já?" přikývnu. ,,Vdala jste se z lásky za našeho krále?" ,,Ne." zamračí se. ,,Tak proč Kvůli němu teď jedete objevovat vlastní život?" pokrčím rameno. ,,A ty by si nešel Ellie napomoc?" ,,Šel." vyhrkne  hned. ,,Tak to je stejný případ." řeknu. ,,Není." oporuje mi. Líbil se mi. ,,Já Ellie miluji a..." ,,Kdo říká že Sebastiana nemiluji?"  skočím mu do řeči. Alex se zamračil.

,,Milujete ho?" ,,A není to očividné?" chvíli na mě kouká. ,,Máme spolu syna, nechci aby přišel jeho otec o život a rozhodně nechci přijít o muže, který je pro mě vším." Alex pokýval hlavou.

,,Takže co je vlastně v plánu?" zeptá se. To kdybych věděla milí Alexi, pomyslím si, ale místo toho řeknu: ,,Zachráníme je. Budem samostatná armáda, která zapadá pod mé velení a do všech bitev půjdete pod mím praporem pod mím vedením, semnou po boku." Alex se rýpal v  zemi klackem. ,,Vyhrajeme a zachraníme naší zem, náš domov, naše rodiny a přátelé." řekne a tentokrát on a já přikývnu.  

,,Mám návrh." řeknu. ,,Sem s ním, má paní" vybídne mě. Usměju se.

,,Dám ti možnost dostat titul lorda a dostat ocenění za zásluhy pro království aby sis mohl Ellií vzít." Alexovi spadla brada. ,,Ale na oplátku žádám tvojí oddanost. Budeš má stráž, mé uši a oči, Budeš chodit semnou a budeš  semnou. Bereš?"

,,Samozřejmě, paní." nepřemýšlel rovnou to vyhrkl. 

,,Dobrá Alexi, právě sis povýšil. Už nejsi obyčejný voják stále musíš poslouchat rozkazy generálů, plukovníků, mé a mé sestry s Davidem, ale jsi nad obyčejnými vojáky tak toho dobře využí. Chci vědět o všem a chci, aby jste tu byl semnou jako já budu pro vás."

,,Dohodneme se?" natáhnu k němu ruku. Pevně jí chytí. ,,Bude mi ctí, má paní."  usměju se a postavím se. Bylo pozdě, museli jsme se jít vyspat zítra dorazíme na bitevní pole.

,,Půjdu si lehnout. Doprovodíš mě, Alexi?" Alex se okamžitě postavil. ,,Jistě, má paní."nic víc nedodám, otočím se na patě a vydám se ke stanu.

Když už stojíme u mého stanu, Alex sebere odvahu a promluví.

,,Jste připravená zemřít?" ,,Na to se nejde připravit, Alexi. Ale pokud zemřu nebudu litovat. Na tomto světě jsem zanechala krásného syna a dědice trůnu, vdala jsem se a zažila romantické a šťastné chvíle. Pokud umřu budu je mít všechny před očima a budu vědět, že to co děláme je správné. A pokud tím zachráníme životy tisíce dalších ta oběť se  bude dát unést. Takže ne, nejsem připravená zemřít, ale jsem odhodlaná pro náš cíl zemřít."  Alex na mě chvíli koukal a pak se uklonil.

,,Také nejsem připraven ještě zemřít má..." ,,V soukromí mi říkej jménem." chvíli na mě mlčky hleděl a pak promluvil znovu. ,,Také nejsem připraven zemřít, Phoebe. Ale udělám maximum, aby jste zůstala na živu." chci něco namítnout, ale skočí mi do řeči. ,,To je slib, Phoebe a já své sliby  vždy dodržel a dodržím. Ale teď by jste si měla jít lehnout, paní." přikývnu. ,,Děkuji Alexi. Dobrou noc." ,,Nemáte za co Phoebe. Dobrou i vám. Zůstanu před vaším stanem budu tu spát." jen kývnu na souhlas a zalezu si do stanu.

Dobrou noc Christiane. Dobrou noc  Sebeastiane.