Phoebe a Král

12

Seděla jsem ve svém pokoji a v ruce držela knihu. Po našem příjezdu Sebastian někam zmizel v útrobách zámků a už se neukázal. Už skoro tři dny. Každé obědy a večeře musím trpět Thomasovu matku Odri a na chodbách si sem tam vyměním zlostný pohled s Dianou.  Za tu dobu co jsme tady už jsem si tak nějak zvyklá že se pořád motá kolem Sebastiana. A pokud si jí bere do postele.... nic s tím neudělám.

,,Výsoti?" ,,Ano Rianell." ,,Přišel vám
dopis. "  zvednu hlavu a  převezmu si od ní obálku. Otevřu jí.

Ahoj Phoebe,
doufám že ještě žiješ a nezbláznila si se. Píšu ti z království mého snoubence Erina. Doufám že si se Seabsianem rozumíš lépe než já s Erinem....
Doufám že se někdy potkáme.   Mám tě moc ráda.
         Sophia Anna I. z  Alarie.

Usmála jsem se. Má malá sestřička. Vůbec jsem si na ní nevzpomněla.  Zastyděla jsem se při tom uvědomění.

,,Rianell přines mi dopisní soupravu." rozkážu. I hned mi jí podá, jako by čekala že to po ní budu chtít. ,,Děkuji."
Rozbalila jsem psací potřeby a začala jsem psát.

Milá Sophí ,
velmi mile mě překvapil tvůj dopis. Jsem moc ráda že si napsala.  Mrzí mě že jsem ti nenapsala sama...
Doufám že se to s Erinem zlepší. Co se týče mého vztahu s Sebastianem... je to zmatený. Musíme se někde potkat a vyrazit na koně.
Víš něco o otci, Celestě a Haesin? Nebo něco o mé bývalé komorné Rie?
Mám tě moc ráda a drž se.
          Phoebe Merien II. Elendrijská z Alarie.

Dopis jsem zalepila. Původně jsem chtěla, aby ho Rianell nechala poslat, ale nakonec jsem se rozhodla že se vydám sama za Sebastianem, aby to zařídil on a já si sním mohla promluvit. Už bylo na čase abychom si promluvili.

Procházela jsem stichlou chodbou. Najednou jsem uslyšela jako by se roztříštilo sklo. Přidala jsem do kroku a otevřela jsem dveře do královy pracovny to co jsem spatřila mi vyrazilo dech.

Sebastian se opíral o zeď a líbal se s Dianou. V srdci jsem ucítila podnutí. Zrak se mi na chvíli zamlžil než se znovu zaostřil. Ve stejnou chvíli si mě všiml Sebastian. Od strčil od sebe Dianu.

,,Phoebe!" zavrtěla jsem hlavou a rozběhla jsem se chodbou. Pro jednou jsem byla ráda že jsem si na sebe vzala volné šaty. Dopis mi při běhu vypadl z ruky. ,,Phoebe zastav prosím!" neposlouchala jsem ho. Doběhla jsem ke koním. Vyvedla prvního koně, kterého jsem potkala a vyhoupla jsem se na něj. Popohnala jsem ho do trisku. Za sebou jsem uslyšela křik.

,,Phoebe nemáš sedlo! Ten kůň tě schodí!"
volal Sebastian.

Letěli jsme vzduchem a po tvářích mi tekli slzy. Jak jsem mohla být tak hloupá! Proč jsem si  myslet  že by něco mezi námi mohlo být! Proč jsem si dovolila k němu vůbec něco cítit?! Do teď  jsem si nepřipustila, ale když  jsem je tam tak spolu viděla... polkla jsem vzlyk.  Zastavila jsem koně. Seskočila jsem z něho. ,,Vrať se k pánovi." kůň se na mě podíval a pak se otočil a rozeběhl se pryč.  Oči jsem měla zalité slzami. A pak se mi zatmělo před očima.

Sebastian

Praštil jsem naštvaně do stolu. Tohle se nemělo stát.

Diana za mnou přišla že potřebuje pomoc. Od bil jsem jí, protože jsem měl spoustu věcí co jsem potřeboval zařídit. Navíc měla Phoebe za týden narozeniny a já pro ní chystal překvapení. Jenže se nenechala od bít. Zvedl jsem se že jí tedy půjdu pomoct, jenže mě natlačila na zeď a než jsem cokoliv stihl udělat začala mě líbat. 
Jenže v tu chvíli přišla bohužel Phoebe. Když jsem Dianu od strčil stála tam a v očích jsem jí viděl tu bolest. Pak utekla. Běžel jsem za ní jenže popadla mého koně a odjela. Ten zatracený kůň jí poslouchal jak beránek. Chtěl jsem se za ní vydat, jenže mě nepadlo že by radši, kdyby měla klid.

Před několika hodinami přijel Asteck bez své jezdkyně. Do večera se nevrátila a já jsem teď strachem a zlostí  pochodoval po pokoji. Astrid seděla na mé posteli v Thomasově objetí. Aspoň v něčem bylo dobře že Phoebe zmizela. Ti dva spolu vydrží v jedné místnosti a dokonce se obímali.  David stál u dveří a snažil se mě uklidnit.

,,Sebe musíš se uklidnit." ,,Jak mám být klidný, když nevím kde je ani jestli je zraněná! Co když leží někde pod srázem a nemůže se hnout?" ,,Co když jí někdo ublížil?" vzlykla Astrid, která se o svou novou přítelkyni neskutečně bála. ,,Tak těm kdo jí ublíží vlastnoručně zlomím vaz." ,,Moc nepomáháš Astrid." promluvil David. Thomas ho spálil pohledem. 

,,Dáme jí  hledat, rozvěsíme plakáty s její podobiznou. Najdeme  ji." řekne můj mladší bratr. ,,Zařídím to." ujal se toho i hned David.  Přikývnu. Pak jsem opustil svou pracovnu.

,,Konečně se můžeš zase věnovat Diane. Byla jen přítěží pro naší rodinu." otočil jsem se na svou nevlastní matku. ,,Co si to řekla?" ,,Že je dobře že je pryč." došel jsem k ní. ,,Buď ráda že mám tvého syna rád jinak by si tu už nestála. Ještě jednou promluvíš špatně o mojí ženě a postarám se, aby si za to pykala."  ,,Si stejný jak tvoje matka Sebastiane Wiliame z Elendrie.  Věř mi, že ale tvá slova vezmu k srdci, vaše výsoti." pak se otočila a odešla. Jak já tu čarodějnici nesnáším.

V Phoebině pokoji nikdo nebyl.  Bylo tu takové ticho. Chyběl mi její smích, který jsem slýchaval když jsem tu procházel a ona se smála se svou komornou nebo se svými dvorními dámámy.  Posadil jsem se na postel a schoval si hlavu do dlaní. Já jsem takoví pitomec. 

Phoebe

Pomalu jsem otevřela oči. Bolelo mě do slova  celé tělo. Nade mnou  se houpala šňůrka s bylinkami. Zakašlala jsem a posadila jsem se. Promnula jsem si oči. Seděla jsem  na posteli v místnosti plné natažených šňůr a bylinek. 

,,Ne ne nelekej se." uslyším vedle sebe hlas. ,,Kde to jsem?" ,,U mě doma. Našla jsem tě v lese. Jmenuji se Helen a toto je můj manžel Jaromír a   můj syn Kuba..." ,,Ahoj." zamával na mě asi šestiletý kluk. ,,A toto je má dcera Anna." ukáže na asi osmnáctiletou dívku.  ,,Ahoj."
,,Já jsem...Merien." řeknu. Nechtěla jsem jim říct že jsem jejich královna. Mohla bych si tu pročistit hlavu a uvolnit se. Mohla bych na chvíli zapomenout na Dianu ...... na  Sebastiana. ,,Mohla bych tu svámi na týden zůstat prosím? Budu vám pomáhat." slibovala jsem. ,,Další pomocná ruka se nám bude hodit." řekne Jaromír a usměje se na mě.

Omlouvám se za chyby, v této kapitole bude chyb asi více.