Phoebe a Král

13

Sebastian

Už týden jí hledáme a stále nic. Jako by se po ní slehla zem. Nedělám nic jiného než že jsem na koni a hledám jí. Všichni už si myslí že jsem se zbláznil a Astrid dokonce začala nosit černé šaty! Odmítal jsem připustit že utekla nebo že je mrtvá. Nikdy. Budu jí hledat a najdu jí.

Zrovna jsem se chystal že znovu vyrazím, když se dveře otevřeli. 

,,Co se děje?"  zeptám se a podívám se do odrazu zrcadla ve kterém se odrážel David.
,,Našli ji." ,,Co?" ,,Viděli  ve vedlejším městě  Phoebe." suthl  jsem. ,,Ať mi připraví koně a ať semnou jedou vojáci." rozkážu. David se usmál a zmizel. Prosím ať tam si.

Phoebe.
Probudila jsem se do slunečného dne.  Na tváři úsměv od ucha k uchu i když mě boleli svaly. Včera jsem pomáhala štípat dřevo, nosit vodu a sbýrat  bylinky.  Podívala jsem se na své ruce. Byli pokryté mozoli a vůbec mi to nevadilo. Na tváři se mi objevil úšklebek. Byla to příjemná změna. Nikdo kolem mě neběhal a nedělal to co řeknu. Všichni se semnou bavili jako k sobě rovnému. Ale zároveň jsem si uvědomovala jak málo toho má země o mě ví. Vždyť oni mě ani nepoznali. Nepoznali vlastní královnu. A tohle se musí změnit.

Komůrku na bylinky mi nechali, jako můj pokoj. Anna mi půjčila jednu sukni červenou, jedny hnědé kalhoty  a dvě bílé halenky. Oblékla jsem si kalhoty a halenku.  Mé šaty a balerýnky jsou schované v truhle, takže mi Anna půjčila i své boty. Došla jsem k zrcadlu a vlasy jsem si svázala kusem kožené látky a kolem hlavy  si přivážu,  ještě šátek.  Na ruce si natáhnu  hnědé rukavice. Všichni je tu nosili aby si neničili ruce, i tak je měli celé od mozolů jako nyní já. 

Podívám se na sebe do zrcadla. Pod očima jsem měla tmavě modrofialové kruhy,  ale na tváři široký úsměv. Nad obočím se mi lesklá čerstvá několika milimetrová jizva od větve v lese.  Týden utekl jako voda, za tu dobu jsem však nezaregistrovala že by se po mě někdo sháněl.

Vešla jsem do další místnosti. Zde byli schody na něco jako půdu, kde spala Anna a její brát Kuba. Jejich pokoje byli rozděleny závěsem. Místnost, ve které jsem se teď nacházela byla největší ze všech. Na zdi u krbu byla připláclá postel, kde spala Helen a Jaromír. Pak tu byl stůl a kuchyňská linka. Dále někdo může spát i na peci, pak tu byli dvě skříně a polička s fotkami.. Největší poklad však byla dřevěná kolébka v rohu. Došla jsem k ní a usmála se na roční holčičku.

,,Ahoj Agi." pohladím ji po hlavičce. Taky bych si  přála žít někde s můžem, který mě bude milovat a já jeho a vychovávat naše děti. Agáta se rozesmála a začala máchat ručičkama. ,,Dobré ráno." usměju se i na zbytek rodiny, která již seděla u stolu. Posadila jsem se. Na stole byl chleba, máslo a sůl. Posadím se vedle Kuby.

,,Obdivu tě, že máš ještě sílu." řekne Jaromír.  ,,I já." řeknu po pravdě a ostatní se rozesmějí. Pak je zase chvíli ticho než promluví Helen. ,,Půjdu na trh. Merien buď můžeš pomoct udělat oběd Jaroslavovi, jako předevčírem Anna. Nebo chceš jít semnou a s dětmi na trh?" omluvně se na Jaromíra usměju.   ,,Ráda bych šla na trh." řeknu. Bylo to zase něco jiného. ,,Dobře tak za půl hodiny odcházíme." zavelela Helen. Helen byla uznávanou porodní  bábou a lékařkou.  A na trhu prodávala své léky a mastičky. 

Na trhu bylo rušno. Spoustu lidí jsem tu již znala. Buď šli za Helen, protože jim nebylo dobře a nebo prostě přišli na návštěvu, tak či onak jsem jich tu několik znala. Helen se posadila ke svému stánku a Kuba si sedl vedle ní a začal hrát na malou foukací harmoniku. Byl na to moc šikovný. Agi zůstala doma s tatínkem. Já a Anna jsme se vydaly na průzkum trhu.  Bylo tu vše na co jsme si vzpomněli. Korálové šperky, čerstvé pečivo, krajky, vařečky, plyšové hračky, kuchyňské nádobí, nebo třeba ze železa vytvořené různé tvary například podkova pro štěstí, srdíčka a dokonce jsme viděli i orla. Místní lidé tu byli neobyčejně šikovní.

,,Tak co ten Henry?" přivedu téma na kluky. Anna se začervenala. ,,Co by, je to jen známí." ,,Jen známí Anno? Vidím jak se červenáš. Líbí se ti!" když mi na to neodpoví, vítězně se usměju. ,,Mlčení je souhlas." 

Henry byl nejstarší z mlynářovích synů a že jich měl. Přímo doslova šest i s Henrym. Žádné děvče jen samý kluci.   ,,Tak fajn, líbí se mi a já asi jemu... nosí mí totiž tajně květiny. Ale mamce ani slovo!" ,,Jasně." nedivila jsem se že se Henrymu líbí. Anna byla  hnědovláska s překrásně čistě zelenýma očima. Ona, Kuba a vypadá to že i Agi mají zelené oči po matce a hnědé vlasy po otci. 
Anna je navíc hubená a stále usměvavá. Šíří jen dobrou náladu, což je v téhle době velmi složité.  Anna je navíc  pracovitá, a jako paní v domácnosti bude perfektní po matce také zdědila šikovnost v léčení. Henry má štěstí že si Anna vybrala jeho.

,,A co ty a kluci?" zajímá se a já si povzdychnu. ,,To je složite, velmi složité." 
,,Ale někdo se ti musí líbit?" ,,Já vlastně nevím co k  němu cítím." přiznám. ,,A kdo to je? Z nám ho? Je pěkný?" ,,Pěkný je..." souhlasím i když nerada. ,,Nemusíš mi to říkat jestli nechceš." usměju se na ní.  ,,Děkuji, jednou ti  ho představím." slibím. Zastavíme se u jednoho stánků s květinami. ,,Nechtěla tvá máma, abychom koupili nějaké sazenice?" ,,Myslím že jo."

,,Dobrý den.'' pozdravím usměvavou ženu.
,,Dobré jitro. Co si budete přát?"  Anna se i hned chytí a začne jí diktovat. Já to pak zaplatím z peněz, které mi Helen dala.

,,Anno, co takhle vzít i sazenice růží?"  ticho. Když mi neodpoví otočím se. Z ruky mi vypadne sáček se sazenicemi. Dech se mi zadrhl v krku. ,,To...to je..." kostela Anna. ,,Král." dořeknu za ní.

Sebastian seskočil na zem a začal se bavit s nějakými lidmi. Nenápadně odtáhnu Annu k Helen. A otočím se zády, aby mi neviděl do obličeje a začnu rovnat bylinky.

,,Ahoj Helen." slyším Sebastianův hlas. On jí zná?  ,,Vaše vísosti, ráda vás vidím. Co si přejete?" ,,Hledám jednu ženu. Hledám svou královnu." stuhnu. On mě vážně hledá?! Ale vždyť má Dianu? Mě k ničemu nepotřebuje. ,,Tady jí sotva najdete výsosti. To by se nejdřív nesměla bát ušpinit si ruce. " ujme se slova Anna. Jo holka, kdyby si jen věděla.  Sundám si rukavice a pohlédnu na své mozoli.

,,Kdo je ta dívka?" zeptá se. ,,To je Merien, máma jí našla v lese výsosti. Dali jsme jí do pořádku. V životě jsem neviděla pracovitější dívku, teda kromě mamky." Anna tu pusu ne zavře a  ne zavře.  ,,Moc se za ní omlouvám výsoti.  Ale má pravdu ve všem co řekla." ,,Říkáte že se jmenuje  Merien. Nejmenuje se náhodu Phoebe?"
,,Ne vaše vísoti, tohle nebude vaše královna. A jak jsme řekli jmenuje se Merien."  ,,Tak tedy Merien, můžeš se otočit." když se nepohnu ozve se Helen. ,,No tak Merien, neboj se a poslechni." koutkem zalétnu ke Kubovi, který se lišácky usmíval. On to ví!

Unikne mi povzdych a já se otočím. Neukloním se, naopak probodnu krále pohledem. 

Další kapitola. Tak co myslíte jak to bude?🤔