Unbelievable |Starker, Pepperony|

U jako Už jsem ti říkal, ať mě necháš na pokoji

Peter dlouho zíral na stále prázdnější a prázdnější ulici a jen tak bloudil labyrintem chodeb svého myšlenkového paláce. Neměl ponětí, kolik bylo hodin, když se přemohl konečně zalézt do postele pro byť jen trochu bezesného spánku. Zachumlal se pod peřinu a snažil se především nemyslet na nutkání vyměnit měkkou matraci za tvrdou studenou podlahu.

Probudil jej prazvláštní pocit.

Jako kdyby si přeležel ruku, která by nyní pomalu přicházela k sobě, avšak... nešlo jen o ruku. To podivné brnění se mu rozlézalo po celém těle. Otevřel oči, čehož hned vzápětí po úderu ostrého světla hluboce zalitoval a opět sevřel víčka pevně k sobě. Se sotva slyšitelným zakňučením zabořil hlavu do polštáře. Pootočil hlavu a odhalil tak pouze jedno oko, které párkrát zamrkalo ve snaze zvyknout si na oslňující sluneční paprsky, které se neumytým oknem draly do mladíkova pokoje.

Něco bylo jinak–

Špatně?

Povědomě?

Ležel dál bez hnutí a jen naslouchal svému okolí.

A právě tehdy si uvědomil další zvláštní věc – všechny ty zvuky kolem sebe.

Zavrzání výtahu tři patra pod ním.

Tlukot.

Tlukot srdce.

Nikoli však jeho.

Bití se ozývalo zrychleně, nepravidelně.

To May!

Je kuchyni.

Jeho domněnku do minuty potvrdil zvuk rychlovarné konvice, jak si žena připravovala ranní kávu.

Chlapcovo hrdlo se bolestivě stáhlo.

Opět zabořil obličej do peřin a jeho prsty křečovitě sevřely prostěradlo.

Bože.

Tohle...

Tohle už přece jednou zažil.

Nenenenenenenene–

Prudce vyletěl do sedu.

Dlaněmi si otřel zpocený obličej a do plic nasál čerstvý vzduch.

„Víš, kdo jsi? Víš, jak se jmenuješ?"

Rezonovalo celou jeho lebkou.

Jméno.

To jméno.

Pořád dokola.

Znovu a znovu.

V doprovodu unavených tmavých očí plných smutku a skrývané bolesti, vrásky starosti na čele a neupraveného strniště.

„Jmenuješ se–"

Peter.

Peter Parker.

Ano, oslovovali jej tak, ale až do teď zcela nevěřil, že ta slova skutečně patří jemu.

„Je ti už osmnáct, věřil bys tomu? Před třemi týdny jsi měl narozeniny..."

Ztěžka vstal z postele.

Kolena se mu ihned podlomila, jako kdyby zapomněl, jak správně chodit.

Celý roztřesený ušel pár kroků, než jako oporu využil psací stůl.

Najednou málem skončil na zemi, když se ozvalo křupnutí a kus stolu odpadl.