I sny se občas plní

Část 8

Dnes ho čekají dva důležité rozhovory. Ten první bude vést s Casey, což se bude týkat jejího setrvání v jeho domě a ten druhý, bude vést se svým bratrem i matkou, který jsou očividně zmatení z jeho jednání. Je si vědom toho, že jsou jeho rodinný příslušníci zvědavý, co se to vlastně děje a tak jim bude muset povědět pravdu o noci, kdy ho dal unést Luis Dubois.

Vstoupil do své pracovny, kde už seděl Derek a vzápětí po něm vstoupila i žena, která ho tiše následovala. Pár kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od jeho křesla u pracovního stolu a s pohledem upřeným na ni, se do něj následně usadil. „Casey sedni si prosím." Požádal ji a rukou ji naznačil, že si má vzít místo, vedle jeho bratra. Její zelené oči, byli plné strachu, když její pozadí dopadalo na křeslo, které stálo naproti němu. Bylo mu líto, že si tím vším musela projít, ale na druhou stranu je nesmírně rád, že je teď u něj. V jeho blízkosti, kde si ji ohlídá.

„Casey." Oslovil ji a tím upoutal její pozornost. „Jmenuji se Hunter Blackwell, ale to už jistě znáš, poněvadž se o tom zmínil tvůj únosce." Když mu přikývla, že je s tím obeznámena, pokračoval. „Co se týče dluhů, co ti zanechali tvý rodiče, tak ty jsou už vyplaceny. Už nikomu nic nedlužíš, ano?" Čekal, zda pochopila, co jí řekl a když chtěl pokračovat, přerušila ho.

„Nechápu." Ohradila se. „Pokud jsem to dobře pochopila, tak teď dlužím vám." Pronesla nejistě. Netušila o čem to mluvil. Vždyť, když to všechno za ní vyplatil, tak musí chtít své peníze zpět. „Ne. Nic mi nedlužíš." Pověděl rozhodně muž sedící před ní. „Ale to nejde. Vždyť to je spousta peněz, co jste tomu muži vyplatil! To nejde, že bych vám to nevrátila!" Protiřečila mu. Nechápala ho. Proč by ty peníze nechtěl zpět. Vždyť takovou sumu, co po ní ten muž chtěl, by vydělala možná za víc, jako pět let a i to by asi spala pod mostem, aby mu to splatila.

„Ne Casey. Když říkám, že nikomu nic nedlužíš, tak to tak i je." Na důkaz toho, co tvrdí, vytáhl ze svého saka všechny směnky, co její rodiče podepsali a které do koruny vyplatil. „Vidíš toto?" Držel v ruce asi deset papíru, což byl jediný důkaz toho, že byla někomu něco dlužná. „Tak to jsou ty směnky, co jsem ve tvém jménu vyplatil a taky to je jediný důkaz toho, že tvá rodina byla někdy někomu něco dlužná." Pověděl dost důrazně a vzápětí vytáhl zapalovač, kterým ve vteřině škrtl. Plamínek, který se rozhořel byl dost silný, aby na popel spálil ty zpropadené kusy papíru, kvůli kterým z ní málem ten kretén udělal děvku.

Ano. Přesně věděl, co měl v úmyslu udělat. A měl sakra štěstí, že tam dorazil dříve, než ji, co i jen vlásek na hlavě zkřivili. Jinak netušil, zda by svou zlost dokázal ovládnout. Nikomu nikdy nedovolí, se ve zlém chytit ženy, která mu před jedenácti lety zachránila život.

Během pár vteřin všech deset papíru opravdu shořelo na popel. „Proboha proč jste to udělal?!" Vykřikla s rukou držíc si u svých úst a zmateným pohledem, který upírala na něj. „To je důkaz toho, že už nikomu nic nedlužíš. A jediné, co za to chci je, aby si i se svým bratrem bydlela tady a aby si dělala chůvu mým dětem." Předestřel ji svůj požadavek a jediné v co doufal bylo, že ho přijme. Viděl na ni, že je zmatená a jelikož se neměla ke slovu, rozmluvil se on. „Budeš tu mít svůj pokoj. Tvého bratra dám umístit do té samé školy, kam chodí i má dcerka. Budete tu mít vše, co budete potřebovat. Co se týče tvého bytu, klidně ho dej do pronájmu." Snažil se jí přesvědčit a tak ji házel argumenty jeden za druhým. „Moje máma mi pomáhá s dětmi, ale už taky není nejmladší. A pravdou je, že když jsem viděl, jak se staráš o svého bratra, věděl jsem, že by jsi se dokázala postarat i o ty mé dva špunty, se kterými tě pokud možno hned zítra ráno seznámím." Dopověděl a čekal, zda a hlavně, co mu odpoví. Byl si vědom toho, že to na ní všechno vysypal tak najednou a chápal, že z toho bude mít zmatek. Ale tak moc chtěl, aby u něj bydlela. Tak moc jí chtěl mít u sebe a hlavně v bezpečí, že by snad udělal cokoliv by mohl, jen aby souhlasila.

Zdálo se jí to, jako sen. Koukala na něj a u toho přemýšlela, zda se náhodou nepraštila do hlavy. Protože to, co jí navrhnul a hlavně to, že spálil ty směnky, ji nepřipadalo reální. Z jejího hloubání, zda se jedná o realitu, či nikoliv, ji vyrušil hlas muže s modrýma očima. „Casey." Oslovil ji muž sedící naproti ní a ona se mu v tu chvíli zadívala do očí. Asi vypadala víc, než zmateně protože jeho slova ji udivili. „Poslyš, co kdyby jsi se na to vyspala a ráno si o tom všem znovu promluvíme. Ano?" V tu chvíli mu jen přikývla na souhlas, jelikož se na nic jiného nezmohla. „Budeš mít aspoň čas, ujasnit si myšlenky." Dodal muž jménem Hunter a vzápětí ji šel ukázat pokoj, ve kterém by měla eventuálně bydlet.

Ležela v posteli, vedle svého bratra. Pokoj, který ji její zachránce ukázal, se jí moc líbil. Měla v něm přesně to samé, co Colin. No nezůstala v něm. Huntrovi vysvětlila, že raději bude spát u bratra, protože by se mohl bát, kdyby jí ráno nenašel vedle sebe. Usnul totižto dříve, než se dostali k němu domů a pravdou bylo, že toho stresu bylo na osmileté dítě už dost a ona mu nechtěla zbytečně přivodit další šok. K jejímu údivu i překvapení, ji muž, který ji dovedl do její možno ložnice, dal za pravdu. Stále ji v hlavě víří spousta otázek, ale ta nejdůležitější je,..... Proč ji vlastně pomohl, když ji vůbec nezná?

V první chvíli, co ho spatřila, když vešel do kanceláře toho muže a podívala se mu do očí, si opravdu myslela, že je to její Robin. Ty oči, co má její zachránce, se mu tolik podobají. Už jen představa, že by to mohl být on, ji rozbušila srdce nevídanou rychlostí.