I sny se občas plní

Část 19

Když slyšel, na co se ho ptá, nemohl se neusmát. Ten její nevinný pohled, který mu věnovala a ve kterém se odzrcadlovala touha vědět, jestli s ní snad něco neměl, ho nesmírně potěšila. Netuší, zda ví, že je tak čitelná, ale dle jeho názoru, to vůbec netuší. Od samého začátku, v ní dokáže číst, jako v knize. Proto i ví, že v noci, když si z tak těsné blízkosti hleděli do očí, když byli v pokojíku u Chrise, jí srdíčko málem vypovědělo službu. Bylo to na ní, tak krásně znát a ne jen proto, že ji zrůžověly tváře. No taky, si musel přiznat, že v té chvíli, ani on sám na tom nebyl jinak.

„Víš. Prezentuji se, jako podnikatel, kterým ve všech směrech i jsem. Tak mám tu možnost, čas od času přispět, s tím, že si to odečtu z daní, na cokoliv, co uznám za vhodné. A já každoročně přispívám na školu, kde chodil Colin. Tak se nediv, že ta ředitelka byla tak vyklepaná, když mě spatřila. Poněvadž ty peníze, co jsem jim za ta léta dal, jsem tam nikde neviděl." Vysvětlil jí vcelku jednoduše a vzápětí si všiml, jak se jí zřetelně ulevilo. Byl rád, že si situaci ohledně ředitelky vysvětlili, jelikož nechtěl, aby měla jeho spolucestující, se zelenýma očima, co se na něj tak pronikavě dívali, mylné představy o tom, zda a hlavně, co se mezi nimi odehrálo. Co ho vede k tomu, že bude muset požádat jednoho starého přítele, aby prověřil, kam putovali peníze, co každoročně daruje do školy, kam chodil Colin.

Netrvalo dlouho a byli u Casey v práci, kde všechno proběhlo tak, jak nazačátku předpokládal. Nikdo nic nenamítal, nikdo nedal najevo sebemenší nelibost. Podepsala jim výpověď a pak se už pobrali směrem domů, kde na ně čekal jeho synek. Ještě se musel dnes zastavit v kanceláři ve městě, ale nejdříve se rozhodl, že oběd si dá doma s rodinou. Tedy aspoň s matkou, svým synem a Casey. Protože Emilie a Colin budou mít oběd ve škole.

„Huntře a co moje auto? Nemůžu ho nechat, jen tak opuštěné před bytovkou. Rozebrali by mi ho." Podívala se na něj a doufala, že ji nepošle s její starou herkou, jak tomu autu rád říkal její soused, do háje. „Nechám ti ho dovézt, ale nechtěla by si spíše nové auto? Já neříkám, že na tom tvém je něco špatně, ale doraz ti vypoví službu a budeš s ním mít jen potíže." Pověděl ji a podle její reakce se dovtípil, že nové auto si nemá v úmyslu v blízké době kupovat.

„Já, ale nemám na nové auto a tohle je moje první, co jsem si za vlastní peníze pořídila. Je to můj miláček, nechci o něj přijít." Vyhrkla ze sebe, až se zarazila, jak s ním mluvila. S obavou vepsanou v očích na něj pohlédla a doufala, že se na ni nebude zlobit. Ale on se jen usmíval, jako sluníčko na hnoji. „Dobře, prozatím souhlasím, ale při jakékoliv nutné opravě, ti automaticky koupím nové. No prozatím, i tak když budeš chtít někam jít, budeš mít přiděleného bodyguarda, který se od tebe nepohne, ani na krok." Osvětlil ji situaci a ona na něj koukala málem s otevřenou pusou. Je ráda, že auto ji domů dá dovézt a chápe i toho bodyguarda, ale že ji koupí nové auto, to je už moc.

„Huntře, co se týče nového auta, tak když na něj budu mít, koupím si ho sama. Už si za mě zaplatil dost, nemyslíš?" Pověděla mu se znatelnou obavou v hlase a on se nemohl na ni vynadívat. Tak tvrdohlavá žena z ní vyrostla. Každá jiná, by po tom skočila, ale ona ne. Bude si pořád vést svou. Chtěl ji na to něco říct, ale nestačil ani otevřít ústa, když znovu začala mluvit. „Já ti vidím na očích, že chceš protestovat, ale myslel si na svou rodinu? Jak na mě budou pohlížet? Uvědom si, že už to, že si za mě vyplatil všechny dluhy je moc. I když já osobně nechápu, proč jsi to udělal." Dopověděla a asi si uvědomila, že to vyznělo trochu jinak, než chtěla, protože pokračovala dál. „No to neznamená, že ti nejsem vděčná. To jsem a moc. Ale, když mi ještě koupíš auto, co myslíš? Co se stane? Vždyť si budou všichni myslet, že tě jen využívám." Ten její smutný obličej ho dostal. Vůbec nemyslel na to, že by ji to mohlo vadit. Ano. Chápal, že je z jiného prostředí, kde musela přemýšlet, za co utratí peníze, ale teď je už v jiné situaci. Což mu připomíná, že s ní musí podepsat pracovní smlouvu, ohledně chůvy jeho dětí. Pravdou je, že by ji klidně ty peníze dal, ale podle toho, jak je tvrdohlavá a zásadová, by to nepřijala. „Dobře. Slibuji, že žádné auto ti prozatím kupovat nebudu, ano?" Chvíli čekal, zda mu odpoví a když mu s úsměvem přikývla na souhlas byl spokojený. Zjistil, že na ní nemůže tak spěchat. No hold se nechal trochu unést. Popravdě by ji dal cokoliv, co by ji na očích uviděl. Stačilo by jen, aby řekla, co i jen slovo a klidně by ji položil k nohám celý svět. Obrazně řečeno samozřejmě. No, ten vůz ji časem i tak koupí, ale to se už snad v tu dobu, tomu nebude tolik bránit.

Společně dorazili do jejího nového domova. Byla ráda, že mají už vše za sebou. Dost se toho obávala, ale vše dopadlo velmi dobře, za co byla opravdu moc vděčná. A taky si s Huntrem, toho po cestě zpět dost vyjasnili. Stále netuší, co ho vede k tomu starat se o ně, ale je ráda, že mají oba dva, jak ona, tak i Colin takového zastánce, jako je on.

Když vcházeli do dveří domu, vítal je Moris, který jim oznámil, že oběd je už na stole a Claire s Chrisem už na ně čekají. Nechápala, jak mohli vědět, že už jsou na cestě domů, ale asi jim to Hunter dal nějak znát, jinak si to neumí vysvětlit. Ve chvíli, kdy vstoupili do jídelny, nevěděla jestli se na smát, či brečet. Protože to, co tam viděla, se nedalo jedním slovem ani popsat. „Mohu ho nakrmit?" Zeptala se babičky malého Chrise, která seděla u stolu a bojovala s ním o to, kdo sní víc. A jak to tak vypadalo, babička prohrávala, jelikož byla celá upatlaná od jídla. Krmili se totiž navzájem a ten malý nezbeda, ji to naschvál dával všude, jen ne do úst. Žena před ní, neváhala ani vteřinu a s vděkem souhlasila. S úsměvem na tváři ji přenechala své místo a vzápětí, jak si Chrise od ní převzala, se Claire odešla převléct.