I sny se občas plní

Část 32

Netrvalo dlouho a se svým vozem zastavil na parkovišti, které patřilo k dětskému hřišti. Hned vedle nich zastavilo i vozidlo s jeho ochrankou, která se měla starat o jejich bezpečí, co taky i dělala. No ještě než stihli s Casey vytáhnout děti z auta, Colin nadšením vypískl a on málem došel o sluch. „Jupí! My jsme na hřišti!" Po tomhle si opravdu myslel, že už neuslyší. „Coline kroť se! Vždyť všichni přijdeme o uši!" Napomenula ho Casey, poněvadž i ji díky jejímu bratrovi, určitě zvonilo v uších tak, jako jemu. „Promiňte." Odpověděl sklesle, do té chvíle rozdováděný klučina, který seděl hned vedle jeho synka.

Právě odpoutával Chrise, který po celý čas jízdy seděl v dětské sedačce hned za ním, když si všiml, smutného výrazu ve tváři malého zelenookého chlapce. Uvědomil si, že po tom, co ho jeho sestra usměrnila, se z něj nějak to nadšení vytratilo. „Coline." Oslovil chlapce, který se v tu chvíli ještě pral s bezpečnostním pásem, který mu očividně nešel odepnout a se kterým mu vzápětí pomohl. Následně čekal, i s Chrisem v náručí, až vystoupí z vozu a bude mu moct věnovat pozornost, co se o chvíli později i stalo.

Když Colin nejistě vzhlédl k Huntrovi, který se na něj tak pronikavě díval, dostal strach. Nevěděl, co se bude dít. Měl Emiliina tátu rád, ale i tak v něm vzbuzoval respekt a nechtěl, aby se na něj zlobil. Líbilo se mu u nich a jediné, co mu v tu chvíli běhalo hlavou bylo, že se nechce stěhovat. No když se jeho výraz tváře začal měnit a on se na něj začal usmívat, ten strach a nejistota, co ho v tu chvíli obklopovali, pomalu odeznívaly.

„Poslyš ty lumpe." Pronesl hravě k malému chlapci a přitom se k němu sklonil, aby byli takříkajíc, na stejné úrovni. A samozřejmě i proto, aby ho mohl polechtat. „Venku klidně křič, zavýjej nebo pískej, ale v autě prosím ne. Jinak přijdeme o uši a já osobně chci ještě slyšet, až mi budeš vyprávět své zážitky ze školy, nebo s kamarády odjinud. Ano?" Díval se mu přímo do jeho rozzářených očí a byl rád, že ten strach, co mu tam před chvílí zahlédl, zmizel. „Nezlobíš se?" Zeptal se ho a bylo znát, jak nedočkavě čeká na svou odpověď. V tu chvíli si i vzpomněl, že s ním ještě neprobral jeho dotaz, který měl přednedávnem na Casey, ohledně jejich setrvání u nich v domě, i v jejich rodině. Měl v plánu udělat to hned druhý den od toho, co se to dozvěděl, ale musel urychleně vyřešit nastalou situaci v rodinách, co pod něj spadají.

Dřepnul si tedy do úrovně Colinových očí, aby si s ním mohl promluvit, přičemž si Chrise držel blízko u sebe a v rychlosti přemýšlel, jak mu to, co nejjednodušeji vysvětlit. Všiml si, že Casey stála opodál i s jeho dcerkou a tím jim dopřála soukromí, poněvadž se asi dovtípila, o čem s ním chce mluvit. „Ne Coline. Opravdu se nezlobím." Řekl s úsměvem a když si všiml, jak se chlapec po jeho slovech uvolnil, pokračoval. „A abych nezapomněl. Casey mi říkala, že jsi se jí ptal, na určitou věc ohledně bydlení u nás. Je to tak?" Přitom, jak s ním mluvil, se mu díval zpříma do očí a zároveň se na něj i mile usmíval, aby nezískal z onoho rozhovoru špatný dojem. Ve chvíli, kdy mu zelenooký chlapec přikývl na souhlas, se rozhodl osvětlit mu situaci. „Tak teď mě dobře poslouchej ano?" Colin mu znovu přikývl, s očima upřenýma do těch jeho a on mluvil dál. „Od té chvíle, kdy jste přišli i s Casey bydlet k nám, se stal náš domov i vašim. To znamená, že pokud ty a tvá sestra budete chtít zůstat nastálo, můžete. Ber to tak, že jsme rodina a rodina se o sebe stará. Nikdo vás z vašeho nového domova nikdy nevyhodí. To ti slibuju. Rozuměl si?" Chvíli trvalo, než se jeho reakce dostavila, ale přece jen na ni nemusel dlouho čekat. Jen měl trochu potíž, to nadšení i radost, z oné zprávy, se kterou ho bratr Casey zahrnul, ustát. Poněvadž u sebe držel Chrise a Colin se mu vrhl do náručí též. Málem sice skončili všichni na zemi, ale stálo to za to. Byl to tak hezký pocit, když viděl ba dokonce i cítil to štěstí, co z něj vycházelo, že měl, co dělat, aby to rozdýchal. „Mám tě rád." Pošeptal mu do ucha malý klučina a než se od něj odtáhl, stihl mu dát ještě i pusu na tvář. „Taky tě mám rád Coline." Ujistil ho s úsměvem a než se zelenooký chlapec rozběhl ke své sestře, opatrně se postavil, jelikož měl pocit, že bude mít, co dělat, aby své nohy rozhýbal. No k jeho překvapení se hned rozešel i s Chrisem, kterého po celý čas držel v náručí, směrem k lidem, které miluje a spolu se pak vydali na hřiště, ke kterému je dovedla žena jeho srdce.

Pomalu kráčeli bok po boku, jako rodina na hřiště, kam ráda vozila Colina, i když se musí přiznat, že ne moc často. Po očku se dívala na muže, který před malou chvílí, mluvil s jejím bratrem a kdyby se nestyděla, možná by se u toho, co si vyslechla i viděla, doopravdy rozbrečela.

Pravdou je, že soukromí, aby si mohli nerušeně promluvit, jim sice dopřála, ale rozhodně nebyla tak daleko, aby neslyšela, o čem si povídají. Její ochranitelský pud, ji totižto nedovolil se vzdálit natolik, aby nevěděla, co se mezi nimi odehrává a byla za to ráda. To, jak Hunter mluvil s jejím bratrem, jí neskutečně dojalo. A to, že mu řekl, že jsou všichni rodina, to jí už doopravdy rozcítilo natolik, že ji málem stékaly slzy po tvářích.

No naštěstí, než se to stalo, se jí na něco zeptala Emilie a tím ji odpoutala od pohledu na ně, poněvadž se jí začala věnovat, aby se necítila náhodou z něčeho vynechaná.

Právě stáli před vchodem do dětského hřiště, když na ni promluvil Hunter. „Ono se to opravdu jmenuje Rambo dráha pro mrňata i dospělé? Já fakt zírám." Pověděl se znatelným úžasem v hlase a vzápětí už na ni hleděl s vysmátýma očima.