I sny se občas plní

Část 20

Netrvalo dlouho a zhruba o dvě hodiny později, dorazili děti ze školy. Mezitím stihla nakrmit i uložit Chrise k odpolednímu spánku, co ji dalo dostatek času na to, věnovat se malým školákům a jejich úkolům. Hunter odešel hned po obědě, to bylo asi hodinu po tom, co dorazily domů. A musela uznat, že smích ho po celý čas, co tam s nimi byl, neopouštěl.

„Cay, ta škola je moc hezká a mám tam spousty kamarádů!" Vypískl Colin, hned po tom, co přímo proletěl hlavním vchodem a vzápětí, jak k ní doběhl, vpadl ji rovnou do náručí. „A oběd byl moc dobrý a mám i hodnou paní učitelku." Pokračoval a byl vskutku k nezastavení. Tak dobré dojmy ze školy, u něj dosud nezaznamenala, ale je nesmírně ráda, že se mu tam líbí. Pevně ho sevřela ve svém náručí a na tváři se jí z toho, co slyšela rozlil široký úsměv. Po chvilce spatřila smějící se Emilie, která se ve dveřích dobře bavila na tom, jak jí bratr, dopodrobna líčí všechno, co ve škole zažil. Společně, když si nově příchozí, odložily své školní batohy, pak přešli do jídelny, kde měli děti už připravenou odpolední svačinu, aby vydrželi do večeře a hlavně, aby měli dostatek sil na své domácí úkoly, které jak s naprostou jistotou ví, na ně už toužebně čekají.

Po celý čas si v jídelně ti dva štěbetali a ji se nesmírně líbilo, jak je Colin spokojený. Pravdou je, že ho ještě nikdy neviděla přijít tak nadšeného a to ještě ze školy. Musela se pousmát, když viděla, jak její malý šmudla u jídla rozhazuje rukama do prostoru, když Emilie vyprávěl, co všechno se událo ten den, mezi ním a jeho novými přáteli. Casey neváhala, usadila se ke stolu k nim a s nadšením i úsměvem ve tváři poslouchala, co všechno se ještě dozví.

Ve chvíli, kdy oba dva dojedli, přičemž se Colin i trochu ze svých nově nabitých zkušeností i zážitků uklidnil, vyhnala je do obýváku dělat si úkoly, se kterými jim pomáhala. Nebylo to nic těžkého a tak se už o hodinu dívali na pohádky, které se jim líbili. Mezitím se vzbudil i Chris, který byl taky hladový a kterému se po celý čas, co se zbylé děti bavili, věnovala. Byl to takový brouček, že se ho nemohla nabažit. Tolik ji připomínal Colina, když byl ještě malinký.

Opravdu se mu nechtělo, ale musel odejít do kanceláře. Kdyby mohl, trávil by každou možnou chvíli, se svou rodinou a s Casey. Tak moc ho to tahalo domů, že tomu ani sám nevěřil. Když se v poledne s Casey vrátili z pochůzek a on spatřil, co se odehrávalo v jídelně,.... Popravdě vůbec nevěděl, jak má reagovat. No neměl daleko od toho, aby ten smích, co se mu dral z hrdla ven, vypustil na světlo světa. Opravdu netušil, že jeho matka to s malým dovede, až do takového extrému, jaký viděl, když se vrátil domů. V ten moment nevěděl, zda se to opravdu stalo, nebo to udělala schválně, aby se Casey náhodou necítila nadbytečná. Ale tak, či onak byl ji za to neskutečně vděčný. No na svou nevyslovenou otázku, přece jen odpověď dostal, když žena upatlaná od všeho možného, přecházela kolem něj a s úsměvem na něj mrkla.

Konečně mohl jít domů. V kanceláři dodělal vše, co bylo potřebné a dokonce i to, co by ještě počkalo. Rozhodl se, že pokud možno, tak v práci bude trávit, co nejméně času, ale to neznamená, že by ji mohl zanedbávat. S jeho postavením si to nemůže dovolit, jelikož by se mu to mohlo velice rychle vymstít. Mohlo by se totižto stát, že by někdo využil příležitost a milerád ho nahradil.

Přece jen, co si budeme povídat,.... Je šéf šéfů, má nejvyšší post v hierarchii mafie a každý boss z klanů, co zná i ty, co ještě neměl tu možnost poznat, po něm prahne. Takže jim nehodlá dát sebemenší záminku na to, aby je taková možnost, co i jen napadla, nebo nedej bůh, by se odhodlali a přece jen něco zkusili. Ne, že by na takovou situaci nebyl připravený, to ne. Jen je lepší tomu předejít, už z toho důvodu, že to ušetří, jak lidské životy, tak i finance.

Právě otevíral dveře hlavního vchodu svého domu a opravdu se divil, že ho Moris, jako pokaždé nepřišel přivítat. Jen, co je zavřel, první, co uslyšel byl smích, linoucí se z obýváku, kde se pravděpodobně všichni nacházeli. Bylo už šest hodin večer a jelikož se vždy snažil přijít na večeři včas, tedy ne vždy se mu to povedlo, tak je tu.

Zdálo se mu to, nebo je dnes u nich nějako živo?" Pomyslel si ve chvíli, kdy vstupoval do místnosti, odkud vycházel smích, co ho už ode dveří upoutal. Nakonec se i tak opřel o futra dveří a tiše pozoroval tu scenérii, co se mu sama nabízela. První pohled mu padl na Emilie a Colina, kteří se náramně bavili u člověče nezlob se. I když se mu i za tu krátkou chvíli, co stojí ve dveřích zdálo, že ne vždy, když ji Colin vyhodí ze hry, je z toho nadšená.

No, jak se zdá, konečně si našla soupeře, který nerad prohrává, prolétlo mu hlavou, když odpoutal pohled, od své čepířící se dcerky a vyhledal ním Casey, která seděla i s malým Chrisem, před krbem na zemi a lechtala ho na bříšku. Ten pohled na ně, mu málem vyrazil dech. Bylo to něco tak krásného, že by si uměl představit, aby se to dělo pořád. I když se sebezapřením, ale přece jen svůj pohled od nich odpoutal a přesunul ho na matku, která ještě před chvílí, jak si stihl všimnout, četla knížku. No teď se mu s úsměvem dívá do očí a očividně čeká, kdy o sobě dá znát, aby i ostatní lidi, nacházející se v obýváku, počínaje dětmi, zjistili, že už dorazil.

Nakonec to za něj vyřešil Colin, který přitom, jak se zvedl, poněvadž oznámil Emilie, že musí jít na pány, ho zahlédl, jak se ležérně opírá o futra dveří a hned vypískl. „Huntře, už jsi doma?!" Vykřikl nadšeně smějící se kluk a tím upoutal pozornost všech v místnosti, kteří okamžitě přesunuli svůj pohled k jeho osobě.