I sny se občas plní

Část 37

„Casey. Holčičko, copak se to s tebou děje?" Pronesla Claire se starostí v hlase. Sama si všimla, že mezi jejím synem a zelenookou dívkou není něco v pořádku a tak se rozhodla, že si s ní popovídá a možná i zjistí, v čem je problém. Když ji dívka sedící před ní, nic neříkala, ujala se slova znovu ona.

„Nemusíš se bát, se mi svěřit. Řekni mi, co tě trápí a já ti možná pomůžu, pokud budu moct. Ano?" Když to Claire dopověděla měla sto chutí ji říct, jak zmatená se v poslední době cítí, ale nevěděla, zda je to vhodné, jelikož je matkou muže, ze kterého se jí pokaždé v jeho přítomnosti rozbuší srdce. Pohlédla ji do očí a měla, co dělat, aby zahnala slzy, co se jí vehementně tlačily do očí. „Holčičko, ať se děje cokoliv mluv." Řekla ji žena, co jí hned, jak to dopověděla pevně sevřela ve svém náručí i s Chrisem, který se tomu smál.

„Já,.... jen jsem zmatená ze svých citů. V poslední době, už ani nevím, co cítím a hlavně, ke komu to cítím a to mě děsí." Pohlédla ji do očí a nevěděla, jak pokračovat dál. No její dilema, ji pomohla vyřešit Claire, když promluvila. „Má s tvým zmatením, něco společného Hunter?" Zeptala se jí narovinu a očividně čekala na svou odpověď, poněvadž z ní nespustila svůj zrak. Nedokázala to říct nahlas a tak jen souhlasně přikývla. Žena před ní, ale nezahálela a s milým úsměvem k ní mluvila dál.

„Neměj strach a mluv. Taky jsem žena a věř, že to pochopím." Ujistila ji a vzápětí si od ní převzala svého vnuka, aby se Casey mohla soustředit, na to, co jí bude říkat. No než, se dívka upírající na ni svůj pohled rozpovídala, všimla si ve dveřích kuchyně svého syna, který ji prstem přiloženým na svých ústech ukázal, ať ho neprozradí. A vzhledem k tomu, že chtěla, aby Casey začala mluvit, to splnila, jelikož kdyby ho prozradila, mohlo by se stát, že by ztratila možnost se dozvědět, co jí trápí. Ačkoliv věděla, že to není vůči Casey fér, nehodlala to riskovat.

„Já,... nevím zda je vhodné, abych o tom s tebou mluvila, jelikož si jeho matka a já nejsem na jeho úrovni." Vykoktala ze sebe a doufala, že pochopí, jak to bylo myšleno. „Ak myslíš věci, co se týkají finanční stránky, tak věz, že můj syn na tohle nikdy nekouká. Ve věcech lásky se vždy řídí svým srdcem a ne postavením, nebo majetkem." Ujistila ji matka modrookého muže a to jí donutilo mluvit. I tak si o tom neměla s kým popovídat, jelikož žádnou kamarádku neměla a Claire se jí zdála být vhodná adeptka na svěřování se. Vždyť, co jiného by se mohlo stát, než to, že s tím, co k němu cítí, nebude souhlasit a ona se i se svým bratrem, bude muset odstěhovat z jejich domu, prolétlo ji hlavou, když se jí znovu zadívala do očí.

„Mám potíž v tom, že když se podívám do očí tvého syna, vidím v nich, jak jeho tak i někoho jiného a to mě strašně mate." Jakmile to, co měla neustále v hlavě vyšlo na světlo světa, opravdu se jí ulevilo. „Pokud jsem to dobře pochopila, tak jsi se zamilovala do Huntra, ale také si zamilovaná do jiného, viď?" Casey v tu chvíli nedokázala udělat nic jiného, než přikývnout na souhlas.

„Dobře tedy. A koho ještě vidíš v očích mého syna?" Zeptala se jí opatrně, jelikož ji nechtěla do ničeho tlačit, ani ji vyděsit. Upřeně se dívala do očí zmatené dívky, která očividně sbírala odvahu ji povědět, co jí trápí a trpělivě čekala, až začne mluvit. Co se o chvíli později i stalo.

Casey se chvíli odhodlávala, zda ji to řekne, či nikoliv, ale přece jen, se jí začala svěřovat. Hold potřeba dostat to ze sebe, byla silnější, než obavy z toho, co se může stát. „Tehdy mi bylo dvanáct let, když jsem ho prvně viděla. Představil se mi, jako Robin. Měl stejně krásné modré oči, přesně takové, jaké má i Hunter a ......." Pověděla ji všechno o tom, jak ho poznala. Jak ho našla za živým plotem její bytovky i to, jak u ní přespal a ráno ho už nebylo. I to, že kromě jeho jména a očí, nic jiného o něm nevěděla. Jen to, že její srdíčko bilo v jeho přítomnosti stejně divoce, jako v přítomnosti jejího syna. „A nechtěla bys ho najít a ujasnit si své city k němu?" Zeptala se jí žena sedící před ní, držíc ji za ruku. Ani netuší, jak ráda by to udělala, ale nemůže. „Za první,... Nevím, jak bych ho našla, jelikož netuším, ani jak vypadá, tedy krom jeho očí. A za druhé,... Měl spoustu času na to, přijít a třeba mě jen pozdravit, poněvadž narozdíl ode mě on věděl, kde bydlím a znal můj obličej. Prostě si myslím, že na mě zapomněl, co se mu popravdě ani nedivím." Povzdechla si, jelikož si uvědomila, že byla dost naivní v tom, že by se za ní, co i jen podívat přišel. „Já jen nevím, zda jsem se zamilovala do tvého syna, nebo jsem v něm našla zalíbení jenom kvůli tomu, že se jeho oči tolik podobají těm Robinovým. Tak, jako tak,.... v jeho přítomnosti mé srdce přímo běsní a já už opravdu nevím, jak dál. Jsem z toho všeho strašně zmatená a nevím, co s tím." Dopověděla už zkroušeně a čekala, zda ji náhodou Huntrova matka neřekne, aby si okamžitě sbalila věci a odešla z jejího domu. Což se k jejímu překvapení nestalo.

Vůbec netušila, co by ji měla v téhle situaci poradit. Nemohla ji říct, že Robin a Hunter je jeden a ten samý muž, do kterého se kdysi zamilovala, tak, jako on do ní. Byla to zapeklitá situace, ale bylo na Huntrovi, aby ji jí vysvětlil, ne na ni. „Jediné, co ti mohu poradit je,..... Poslouchej své srdíčko. To se nikdy nemýlí. Pokud ti tluče, jako zběsilé v Huntrově přítomnosti, tak mu věř, že ví, co dělá. Nech své srdíčko, aby ovládlo tvé pocity a věř, že se všechno časem objasní, ano?" To bylo to jediné, co jí byla schopna poradit v téhle situaci. Popravdě se jí vůbec nedivila, že je zmatená, jelikož kdyby byla v její situaci ona, nebyla by na tom o nic lépe.