I sny se občas plní

Část 25

„Nemáš chuť na skleničku, nebo něco jiného?" Přerušil to ticho, co mezi nimi vládlo, už hodnou chvíli a ani jeden se neměl k tomu, aby cokoliv řekl. „A máš chůvičku, abychom slyšeli Chrise, kdyby se náhodou probral?" Odpověděla mu na otázku otázkou, na čem se musel zasmát. „Ano mám." Urychleně se rozešel do své ložnice a během pár vteřin byl zpět. Pohlédl ji do očí a v ruce držel přístroj, co ho pokaždé upozorní, že se v pokojíku u jeho synka, něco děje. „Tak, co to bude? Whisky, Brendy, nebo Vodka?" Zeptal se jí zvědavě, když se společně rozešli po schodech dolů. No to, co mu odpověděla, ho opravdu dostalo, jelikož to za prvé, na svém seznamu vůbec neměl a za druhé, by ho to ani nenapadlo.

Ve chvíli, kdy se doslova přiřítil, ze svého pokoje i s chůvičkou v ruce, se jí zeptal na pití a ona opravdu netušila, co mu má odpovědět, poněvadž normálně nepije. A v jeho přítomnosti rozhodně pít nemá v úmyslu. Ale musela uznat, že z toho pohledu na něj, se jí podlamovala kolena, protože i když měl na sobě obyčejné tepláky a triko, vypadal dokonale. „Zmrzlinu, jestli nějakou máš." To byla její odpověď, se kterou si všimla, že ho rozhodně zaskočila.

Jejich první cesta, když sešli to dlouhé schodiště, vedla do kuchyně, kde ho viděla přehrabovat se v mrazáku. Pozorně ho sledovala a vzápětí jakmile objevil to, po čem pátral, ji s vítězným úsměvem, předvedl svůj úlovek, co byla čokoládovo-bananová zmrzlina. „Mám ji." Vykřikl a následně otevřel šuplík s příborem, kde ji ještě vybral lžičku. Byla okouzlená, pobavena i zaskočená současně. Pravdou bylo, že se jí v tu chvíli zdál být moc roztomilý, když se tak snažil. Co jí i když to neměla v úmyslu, vykouzlilo úsměv na rtech a zároveň ji to i zahřálo u srdíčka. Ještě nikdy se, totiž nikdo tolik nesnažil, aby se v něčí přítomnosti cítila dobře. Aspoň takový pocit, z jeho chování k ní, právě teď měla.

I sám byl překvapený, jak nadšený byl jen z toho, že našel obyčejnou zmrzlinu. A to nemluví o tom, jak se tvářila jeho společnost, která se na něj pobaveně dívala. „Můžeme jít." Oznámil ji už klidně a společně se, po tom, co mu přikývla na souhlas, přičemž ji podal zmrzlinu i se lžičkou a na výměnu si od ní převzal Chrisovu chůvičku, kterou ji podal, ještě než začal lovit mezi těmi poklady v mrazáku, rozešli do obýváku, kde si Casey sedla do křesla, načež on si nalil skleničku a sedl si naproti ní.

„Tak Casey, jak se ti u nás prozatím líbí?" Zeptal se jí na zdánlivě jednoduchou otázku a opravdu čekal, co mu odpoví. Chvíli se nic nedělo a tak získal dojem, že buď spokojená není, nebo ji není příjemné vést takový rozhovor zrovna s ním. No, jakmile promluvila, jeho obavy vzali za své a on si viditelně oddechl. „Kdyby jen líbí." Pronesla nadšeně s lžičkou zmrzliny přímo u úst. A u toho se rozhodne nezastavila. Zdálo se mu, jakoby mezi nimi, aspoň na chvíli povolili ledy, jelikož se vcelku dost rozpovídala. V ten okamžik viděl přesně tu Casey, kterou před lety poznal a která mu zůstala usídlená, tak dlouho v jeho srdci.

„Máte to tu nádherné i Colin je z nového bydlení nadšený. A hlavně našel v Emilii kamarádku, co ti snad nevadí." Počas svého monologu se mu neustále dívala do očí a přemýšlela, zda ho nějak obeznámit s obavami, které do ní tak trochu zasel její malý bráška. „Huntře." Oslovila ho už klidněji a všimla si, jak se jeho široký úsměv, který ji, počas toho, jak povídala ukázal, pomalu ztrácí. „Vím, že si v určitých věcech nejsme rovni, ale i tak tě chci o něco požádat." Viděla, že ji chce něco říct a tak zvedla ruku a tím ho zastavila. „Prosím, nech mě to doříct, nebo pak na to ztratím odvahu." Jakmile ji pokynul rukou, aby pokračovala s tím, s čím začala, spustila. „Jen tě chci požádat, že pokud změníš názor na naše setrvání ve tvém domě, abys mi to oznámil předem, abych na to mohla připravit Colina." Dopověděla mu to, co jí od rozhovoru s Colinem, po celý čas leželo v hlavě. A nejistá si jeho odpovědí čekala, jak se k její žádosti vyjádří. Opravdu měla obavu z toho, že by se museli ze dne na den stěhovat zase zpět, ale hlavní věc, co ji dělala starosti byla ta, jak by onu zprávu vzal Colin. Přece je to ještě malé dítě, kterému se už v tak mladém věku, udála spousta nemilých věcí, které by žádné dítě rozhodně, ještě zažít nemělo.

Ta žádost, kterou od ní slyšel, ho doslova zarazila. Ale pravdou bylo, že ji zcela chápal. Má na starosti malého chlapce a nemůže ho bez přípravy stále stěhovat sem a tam. Už teď, když se přestěhovali k němu a za takových okolností to bylo pro Colina stresující. A ne to se znova někam stěhovat. To, že by ji nikdy nebyl schopný vyhodit ze svého domu a z jakého důvodu, to jí prozatím neměl odvahu říct. A tak mu nezůstalo nic jiného, než jí ujistit, že tenhle domov, budou mít, dokud sami budou chtít.

„Casey." Oslovil ji a tím upoutal její pozornost, načež se zahleděli jeden druhému do očí. „Já,... nemám v úmyslu vás odsud vyhodit, ani teď a ani jindy. Jak jsem řekl, už naposled,.... Od teď je tohle váš domov. Tak se tu tak klidně i chovejte. Jediné, co chci a to v rámci vašeho bezpečí, je to, že když se rozhodnete jít někam ven, prostě mimo dům, je potřeba, aby s vámi někdo šel, ano?" Vysvětlil jí svůj postoj k celé záležitosti a doufal, že ji aspoň trochu uklidnil. Když přikývla na souhlas, vzpomněl si na malého chlapce, co spí nahoře v posteli. „Colin měl také obavy z toho, že by jste se museli znovu stěhovat?" Zeptal se na to proto, že si byl zcela jistý tím, že malý zelenooký klučina to určitě cítil stejně.