I sny se občas plní

Část 5

Když jeho zrak spočinul na ni, musel uznat, že si chvíli připadal, jako by byl v tranzu. Nemohl uvěřit, že den, kdy se jí bude moct odvděčit, za záchranu svého života, nadešel. Byl si jistý, že ho nepozná, protože v té době, kdy se viděli byl celý pomlácený, ale jemu prozatím stačí, že ji zná on. Přece jen to bylo jedenáct let, co jí viděl naposled. A možnost, že si vůbec vzpomene na jednoho pomláceného i značně vyděšeného kluka, kterému kdysi, jako dítě pomohla, je dle jeho názoru značně mizivá.

Ze svého obdivného prohlížení její osoby, ho vytrhl muž, který chtěl vztáhnout ruku, na ženu jeho srdci blízkou. „O to se ani nepokoušej!" Zařval přes celou Federicovu kancelář a tím upoutal na sebe pozornost, co zapříčinilo, že muž, který ji chtěl uhodit se zastavil. Ani nevěděl, jak se to stalo, ale ve vteřině byl u ní a rukou si ji posunul za záda. Derek mu samozřejmě kryl ta jeho. Podíval se na muže, jehož výraz tváře napovídal, že je dost zmatený. „Už nikdy! Opakuji nikdy, nevztáhneš ruku na tuhle ženu! Rozumíš?!" Řekl mu důrazně a dost pomalu na to, aby nepřeslechl žádné ze slov, které mu bylo určeno. Dle toho, jak se v tu chvíli cítil, si byl vcelku jistý, že kdyby pohled zabíjel, byl by onen muž, už dávno natažený na zemi.

„Co se to tady děje?" Zeptal se nechápavě Federico, který zrovna vešel do své kanceláře. Vůbec nerozuměl situaci, ve které se právě ocitl. A už vůbec nechápal, co zrovna u něj dělá právě on. „Hunter Blackwell, čemu vděčím za vaši ctěnou návštěvu?" Pronesl dost uštěpačným tónem, ale v žádném případě ne, neuctivě. Na to si musel dát v jeho přítomnosti velký pozor. Poněvadž by mohl skončit tak, jak ten, co ho před lety unesl. Ano. Všichni v jejich branži vědí, co se toho dne událo a taky vědí, že po onom muži i klanu, nezůstala ani památka.

Díval se před sebe a ať nad tím uvažoval, jak chtěl, nedávalo mu to smysl. Pokud věděl, dal svým lidem příkaz přivézt dceru Diamondových a ne jeho. Původně měl v plánu nabídnout ji práci u sebe v klubu, aby odpracovala dluh svých rodičů, poněvadž se mu nechtělo čekat věky, než mu to splatí z té almužny, co vydělává. No teď neví, co si o tom všem má myslet.

„Federico." Pohlédl na nově příchozího, kterému ona kancelář patří. „Potřebuju s tebou mluvit, mezi čtyřma očima!" Z jeho úst to nebyla žádost, ale rozkaz. Muž stojící před ním neměl jinou možnost, nežli souhlasit. Když viděl, jak mu přikývl, stočil pohled na muže, který ještě stále držel ve svých rukách vyděšeného kluka. „A ty!" Zabodl svůj prst do vzduchu k onomu muži, co se na něj vyjeveně díval. „Toho kluka okamžitě pusť!" Přikázal muži stojícímu u pohovky a ten bez rozmyslu tak učinil. Malý chlapec se rázem s brekem rozběhl k ženě, kterou si držel v bezpečí svých zad. Jakmile byl zelenooký kluk v náručí své sestry, pohlédl na Dereka. „Vem je vedle a hlídej je!" Promluvil už mírněji na svého bratra a rukou ukázal na dveře, kterými před malou chvílí vstoupili. Po jeho slovech, které byli určené Derekovi, se už jen díval na to, jak je okamžitě vzal do volné místnosti, kam se přesunuli i Federicovi lidi.

Seděla v prázdné místnosti i se svým bratrem, který měl ještě stále slzy v očích. Na jedné straně stáli muži, který ji doslova přivlekli na místo, kam by ze své vůle, jakživ nevstoupila a na té druhé, byla ona, její bratr a muž, který přišel s jejím zachráncem. Tedy aspoň doufá v to, že se to ještě nějak nezvrtne.

V té chvíli, ještě než tam přišel muž s modrýma očima i s doprovodem, byla opravdu odhodlaná postavit se i samotnému ďáblu, když viděla toho muže, který měl v držení jejího bratra, jak surově s ním zachází. No v jejím počínání ji naštěstí vyrušil hromový hlas, rozléhající se místností, do které je přivedli. Když se otočila ke dveřím, odkud ten hlas zazněl, spatřila tam svého zachránce s modrýma očima. V první chvíli jí napadlo, zda to není Robin, poněvadž ty oči mu byli tak podobné. Jen při té myšlence, se jí srdce samým vzrušením neskutečně rozbušilo.

Muž, kterého hlas zastavil toho, co měl v úmyslu ji uhodit, se v mžiku přesunul před ní, jakoby ji chtěl chránit svým tělem, co jí ještě utvrdilo v tom, že to opravdu může být muž, o kterém už tolik let sní, že se s ním jednou setká. No její sen o znovu shledání se rozplynul, když do místnosti vstoupil muž, který ho oslovil jménem. To jí vrátilo z oblaků, ve kterých se do té doby vznášela, zpátky na zem. Nebyl to její Robin. Byl to jen muž, s podobnýma očima. Ale i tak to byl stále muž, co ji zachránil od jisté nakládačky, jak se říká.

Jakmile se za ženou, kterou už léta tajně nosí ve svém srdci a za jeho bratrem i malým zelenookým klukem zavřeli dveře, svůj pohled stočil na muže stojícího před ním. „Teď chci vědět, kolik přesně ti dluží její rodina?!" Pronesl autoritativním hlasem a čekal, co se dozví z Federicovi strany. Přesně věděl, jakou sumu po ní Federico chce. Derek ho po cestě detailně informoval. Řekl to jen pro efekt a hlavně, chtěl vědět, zda s ním bude vydrbávat, či nikoliv.

„Co je tak vzácné na té ženě, že po ní tolik toužíš?" Odvážil se zeptat, i když svými slovy dost riskoval. Věděl, že nemělo cenu se ho ptát, jelikož si byl jistý, že se odpovědi nedočká. Ale i tak mu zvědavost nedala a přece jen tu otázku muži před sebou položil. „Ty nejsi člověk, kterému bych se já, musel zpovídat ze svých činů!" Zaznělo místností hromovým hlasem a v tu chvíli věděl, že stojí na dost tenkém ledě.

Chvíli i přemýšlel o tom, že by ho natáhl, protože si byl vcelku jistý, že má, i když netuší proč, v úmyslu její dluhy zaplatit, ale tu myšlenku zavrhl hned po tom, co si uvědomil, že Hunter Blackwell není hloupý a určitě už ví o jakou sumu se tady jedná. A pravdou bylo, že svůj krk, kvůli nějaké nepodstatné ženě, rozhodně neměl v úmyslu riskovat.