I sny se občas plní

Část 22

Stála sotva pár centimetrů od něj. Byla tak neskutečně krásná a ten její úsměv, který ji zdobil obličej, ji taky na kráse neubral. Popravdě měl, co dělat, aby ji nesevřel v náručí, tak, jako skoro všechny v té místnosti. Jediné, co mu v tom bránilo, bylo to, že by se mohla vyděsit a to nechtěl. Měl sto chutí, ale ani jedna z nich nebyla, vzdálit se od ní. „Huntře, můžu se tě na něco zeptat?" Z jeho obdivného zírání, ho vyrušila žena, která se na něj zkoumavě i nejistě dívala. „Jistě, ty můžeš všechno. Copak se děje?" Zvědavost mu nedovolila se nezeptat. Viděl v jejím pohledu tu nejistotu a proto se taky tvářil, co nejvlídněji mohl.

Byla tak blízko k jeho osobě, že se i divila tomu, že mu tu otázku vůbec položila. Pravdou bylo, že se jí málem, ani ústa neotevřela. V jeho pohledu se přímo topila. V tu chvíli se jí zdálo, jakoby se dívala přímo do hlubin oceánu. Byl to krásný a přímo hypnotizující pohled. Srdce se jí z té situace, která mezi nimi nastala rozbušilo, jako šílené. Opravdu měla chvilkami pocit, že dostane infarkt.

Na chvíli se musela odpoutat od jeho pohledu, jinak by si nemohla ujasnit, co se ho to chce vlastně zeptat. Hold díky jeho intenzivnímu pohledu, měla v hlavě vymeteno. V tu chvíli se raději zahleděla na svého bratra, který se šel i s Emilie zase věnovat pohádkám, co měli v televizi puštěné. Při svém rozhlížení se, si taky stihla všimnout Claire, která se snažila vypadat, že urputně čte knížku, kterou drží v rukách, ale přitom je nenápadně po očku pozoruje. No aspoň ona si určitě myslela, že její počínání je nenápadné, jelikož Casey se to zdálo být dost zjevné.

Trvalo pár vteřin, než si v hlavě dala dohromady, co to vlastně chtěla a tehdy se mu znovu zadívala do očí, ve kterých se pokaždé ztratí, stejně tak, jako kdysi v těch Robinových. „Víš napadlo mě, že v pátek odpoledne, bych je oba dva vyzvedla ze školy, hned po obědě a vzala bych je i s Chrisem, se zabavit ven mezi ostatní děti. Co myslíš? Bude to možné, nebo máš na ten den jiné plány?" Dokončila svůj monolog a s nejistotou v duši čekala, zda a hlavně, co jí odpoví. Když nic neříkal, snažila se mu svůj nápad vysvětlit. „Myslela jsem, že by nebyl špatný nápad, kdyby občas šli i někam jinam, než, že by byli stále doma. Jsou to děti a potřebují být ve společnosti svých rovesníků." Když skončila se svým objasňováním, uvědomila si, že šance na souhlas od Huntra je dost mizivá. Opravdu pochopí, když řekne ne, jelikož v jeho postavení to není zcela bezpečné. Ale i tak ji to nedalo, se nezeptat.

„A mohu se k vám připojit?" V tu chvíli to bylo jediné, co ho zajímalo. Chce s nimi trávit, co nejvíce času a tohle byla příležitost, kterou by rozhodně nechtěl propást.

Všiml si, že jeho otázka ji očividně zaskočila, poněvadž ten překvapený výraz ve tváři, před ním nedokázala skrýt. Byla tak roztomilá, jak se s tím nevěřícně nevinným pohledem, na něj dívala. V tu chvíli, i když nechtěně, nechal své emoce, aby ho ovládli a bezmyšlenkovitě, ji volnou rukou, jelikož ve druhé držel Chrise, pohladil po tváři. Prostě nemohl jinak a k jeho údivu, se Casey na jeho dlaň instinktivně natiskla. Opravdu čekal, že spíše před ním ucukne, ale opak byl pravdou. Její reakce ho neskutečně potěšila.

Díval se na ni, jak se se zavřenýma očima, nechává unášet svými pocity a nemohl uvěřit, že stojí vedle něj, že je na dosah jeho ruky. Jedenáct let snil o setkání s ní. I když si měl brát Isabel. Tehdy věděl, že by na ní měl zapomenout, ale nemohl. Byl si jistý, že nezůstane sama a muži se o ní určitě poperou. Už v té době, co jí poznal, bylo znát, že z ní vyroste nádherná žena, ale i tak, po celá ta léta v sobě nosil naději, že možná jednou, se mu povede být s ní. A teď stojí před ním, dívá se na něj s těma nejhezčíma očima a on má, co chvíli pocit, že mu srdce vyletí z hrudi.

Byl si vědom toho, že je riziko, nechat je jít mezi lidi, ale taky věděl, že je nemůže nechat neustále zavřené v jednom domě. Jeho děti byli zvyklé. Málokdy se totižto dostali mimo dům, tedy pokud se nejednalo o školu. Ještě byli malé a moc je nelákalo jít na průzkumné mise. Ale taky věděl, že Casey je zvyklá pohybovat se mezi lidmi a taky, že od ní nemůže chtít, aby byla celé dny zavřená v domě, nebo na dvoře.

Ano. Na svých pozemcích měl dost prostoru, který byl uzpůsoben dětem. Jako je domeček na stromě, který využíval i on sám, jako dítě i se svým bratrem, protože v tomhle domě, kde teď i se svou rodinou bydlí, spolu vyrůstali. Pak mají k dispozici pískoviště, bazén, skluzavky, trampolíny a množstvo dalších zábavných věcí, určených dětem. No taky věděl, že ne všechno se dá nahradit. Mohou tam mít hromadu věcí, se kterými se mohou zabavit, ale když nemají s kým by to sdíleli, je to špatně. A proto je taky moc rád, že Casey neodmítla jeho nabídku, protože tím jeho dcerka získala stálého kamaráda, se kterým může skotačit u nich na dvoře do sytosti.

Trvalo asi minutu, než se vzpamatoval z toho, co právě dělá a i za tu dobu si stihl všimnout, její růžovějící se tváře. Byla tak roztomilá a čistá, že měl opravdu pocit, zda se mu to náhodou nezdá. Skutečně nechápe, jak je možné, že tak krásná a doslova dechberoucí žena, není už dávno pod ochranou nějakého muže. „Promiň." Šeptl ji, ve chvíli, kdy stahoval svou ruku od její přímo rozžhavené tváře.

Až když slyšela z jeho úst omluvu, si uvědomila, že se po celý čas, co tam stála, tiskla svou tváři k jeho dlani. Cítila na sobě, že je od studu rudá, jak rajské jablíčko, poněvadž její tváře přímo hořeli a k její smůle, na to dostatečně upozornil její bratr, který jakoby zázrakem, se v té chvíli odpoutal od své pohádky. „Cay, ty si nemocná?" Přiběhl k ní malý chlapec, se stejně zelenýma očima, jako má ona sama a vzápětí se jí snažil dosáhnout na čelo, aby ji mohl zkontrolovat, jestli náhodou nemá teplotu. „Ne. Jsem úplně v pořádku králíčku. Jen je mi teplo, nic víc." Odpověděla mu pohotově a následně se rozešla k pohovce, kde si okamžitě sedla, protože měla pocit, že ji z toho, co právě zažila, vlastní nohy neunesou.