I sny se občas plní

Část 10

Vzbudila se ještě před svítáním. Colin si spokojeně pochrupoval a ona měla dost času na to, aby zvážila Huntrovu nabídku. Ano. Líbilo by se jí starat se o malé děti, už jen z toho důvodu, že by bratra nemusela nechávat doma samotného. Pro teď ještě pracuje ve fabrice, která je blízko jejich bytu a pravdou je, že vždy, když odchází na směnu, ho musí nechat samotného doma, co jí na klidu moc nepřidá. Přeci jen je to ještě malý kluk, kterému může v hlavince vyvstat spousta praštěných nápadů, které nemusí dopadnout zrovna dobře. Ale zase nemůže využívat dobroty onoho muže, který ji už tak osvobodil od dluhů, co jim zanechali rodiče. Měla velké dilema a opravdu netušila, jak by se měla rozhodnout. Nepřítomně se dívala přes okno, přes které už prosvítali první paprsky slunečního svitu, když na ni promluvil ospalý hlásek jejího bratra.

„Casey, kde to jsme?" Zeptal se jí, její malý uličník, upírajíc na ni své zelené kukadla. „Jsme u toho pána, co nás dostal z té šlamastiky, ve které jsme se včera ocitly." Odpověděla jednoduše a víc už nestihla, jelikož jim na dveře někdo zaklepal. „Ano!" Křikla trochu hlasitěji, aby dotyčný slyšel, že už jsou vzhůru. „Slečno Casey." Ozval se zpoza dveří ji známí hlas. „To jsem já, Moris. Pan se ptá, zda přijdete na snídani?" Zeptal se jí muž stojící za dveřmi pokoje a ona se hned natáhla pro mobil, aby zjistila, kolik je to vlastně hodin. Zhrozila se, když zjistila, že spí v cizím domě a ještě k tomu tak dlouho. Bylo totiž devět ráno a oni ještě leželi v posteli. „Ano! Hned jsme dolů!" Vykřikla a rychle se zvedla z vyhřáté postýlky. „Coline oblékni se! Půjdeme se napapat." Jakmile to dořekla, malý vystřelil z postele, jako raketa a okamžitě se začal oblékat. „Coline, ale slušně, ano?!" Upozornila ho na to, že jsou na návštěvě u cizích lidí a podle toho se má i chovat. Jakmile ji přikývl na souhlas, odebrali se společně dolů, kde posléze našli, díky Morisovi, který je čekal za dveřmi pokoje, jídelnu.

V noci se moc nevyspal. Nejdříve samým vzrušením z toho, že Casey je ve vedlejším pokoji nemohl usnout a pak když konečně zabral, vzbudil ho Chris svým brekem. Vůbec netušil, co se mu zdálo, ale rozhodl se, vzít si ho k sobě do postele, poněvadž se mu nechtělo pokaždé vstávat.

Asi deset minut dozadu, poslal po ty dva spáče Morise. Ne, že by je nechtěl nechat vyspat, to v žádném případě. Jen se už nevěděl dočkat, až se dozví, jak se žena jeho srdce rozhodla. V jídelně už seděla celá rodina a čekalo se jen na Casey a malého Colina.

Netrvalo dlouho a jeho uši i přes ten hluk, co byl v místnosti, kde se nacházel, zaznamenal kroky, které se nesly od schodů. Netrpělivě očekával, kdy vejdou jeho, teď ještě hosti do místnosti, kde se podává snídaně a přitom krmil svého synka, který seděl hned vedle něj v dětské židličce. „Dobré ráno. Omlouváme se, že jdeme pozdě." Místností se nesl hlas, který byl pro jeho uši, jako rajská hudba. Jakmile jeho pohled padl na dvojici stojící u dveří, všiml si, že je Casey trochu nervózní. Právě ji chtěl říct, že se nic neděje, ale předběhla ho mamka. „To je v pořádku dítě. Pojďte se posadit a najezte se. Určitě jste hladový." Hned, jak to jeho máma dopověděla, měl, co dělat, aby se nerozesmál na celé kolo, když viděl, jak se Colinovi rozzářily očka, při pohledu na tolik jídla. „No nestyď se Coline. Jen do toho! Samo se to nesní!" Pobídl ho se smíchem Derek a to už Hunter nevydržel a nahlas se rozesmál. Oba dva se usadili na volné židle a s přáním dobré chuti, se pustili do jídla.

Snídaně probíhala vcelku dobře. Colin a Emilie měli svůj vlastní svět. A bylo dost zábavné je při jejich dost živé diskuzi sledovat. Jeden i druhý mluvili o svých oblíbených pohádkách a každý hájil tu svou. Jeho pohled se následně stočil ke Casey, která jen tiše seděla a zdála se mu být stále trochu nesvá. Pak mu došlo, že jim ještě nepředstavil svou rodinu, což mohl být taky důvod té nejistoty, co na ni viděl nejen on, ale i ostatní dospělí u stolu.

„Casey." Oslovil ženu, která seděla, jen židli od něj a tím zaujal její pozornost. „Vím, že na představování to není moc vhodné místo, ale i tak vám oběma," prstem zašermoval mezi ní a jejím bratrem. „chci představit svou matku Claire, bratra Dereka, svou dcerku Emilie a mého synka Chrise." Počas toho, jak je představoval, na každého koho jméno vyslovil, názorně ukázal rukou. „Emilie představuji ti tvou novou chůvu. Tedy pokud mou nabídku přijme." Pověděl s úsměvem a přitom pozvedl obočí, na důraz toho, že později nečeká nic jiného, než kladnou odpověď.

Casey se postavila od stolu a vzápětí se postavili i ostatní. Na seznámení si všichni podali ruce a když jim začala vykat, Claire ji hned napomenula, že o vykání řeč nebyla. Vůbec nechápala, co se to tam děje, ale atmosféra u stolu, se jí moc líbila. Nikdy nezažila takovou rodinnou snídani, jako teď a tady. Pravdou bylo, že se momentálně v přítomnost cizích lidí, cítila víc doma, než tam, kde s Colinem dosud bydleli.

Stále měla, ale v sobě protichůdné pocity, ohledně té nabídky, co jí dal Hunter. Opravdu ráda by zůstala, ale zdálo se jí, že by to bylo už moc. Ještě nikdy v jejím životě se jí nestalo, že by ji někdo, byť jen ze setiny pomohl tak, jako muž, co právě teď na ni upíra svůj zrak. To nemluví o sousedce, která ji jeden čas hlídala Colina. Už teď netuší, jak by se mu mohla odvděčit, za to, co pro ně dosud udělal. Vždyť on má snad vše, co jen může chtít a co by mu tak ona mohla dát. Vždyť by jim všem, byli časem jen na obtíž, prolétlo ji hlavou, když její pohled bloudil po lidech, co právě seděli u jídelního stolu a snídali. Nakonec se tedy rozhodla, že mu sice odpoví, ale ne tak, jak by očekával.