I sny se občas plní

Část 2

Nemůže uvěřit, co všechno se jí za poslední dva týdny událo. Začalo to tím, že ji na dveře bytu, kde bydlela i se svým bratrem, kterému je osm let, zaklepali lidi od policie, kteří ji oznámili, že jejich rodiče měli smrtelnou nehodu. Pokračovalo to pohřbem, kterého se účastnila, jak ona, tak i její bratr. Bylo tam dost lidí a musí uznat, že z některých šel opravdu strach.

Pak, aby toho nebylo málo, musel urychleně proběhnout soud, ohledně svěření maloleté osoby do její péče. Tudíž to, co dělala od doby, co se Colin narodil, bude dělat dál, ale už oficálně. Už když byla malá si uvědomila, že její rodiče nejsou rodinné typy. A tak, když matka jednoho dne přišla domů s Colinem v náručí, ujala se ho, poněvadž jejich rodiče vydrželi po matčině porodu doma až měsíc v kuse, což byl pro ni učiněný zázrak.

Když si už myslela, že všechno bude v pořádku, že se všechno vrátí, jakž takž do starých kolejí, objevili se jí před dveřmi, už od pohledu nebezpeční lidi a dožadovali se splacení dluhů, které si u nich jejich rodiče udělali. Vůbec nechápala, o čem to mluvily, ale ty směnky, co jí předložily a na kterých byli podpisy jejich rodičů dokazovali, že ty dluhy u těch lidí opravdu měli.

Neměla ani ponětí, jak dokáže ze svého platu, ze kterého s bratrem sotva vyžijí, platit tak velké splátky, co po ní, jako po dědici žádají. Jediné, co po rodičích měli byl třípokojový byt, ve kterém právě bydleli. A jedním si byla zcela jistá a to tím, že ani kdyby ho prodala, tak by to nestačilo na splacení všech těch dluhů, které jim zanechali.

Pomalu se jí zavírali oči, když ji začal vyzvánět mobil. To bylo znamení, že musí jít po Colina do školy. Dnes měla být ještě v práci, ale vzala si volno. Byl pátek a ona si opravdu potřebovala oddechnout. Celé dva týdny, nedělala nic jiného, než, že něco vyřizovala.

Pomalu vstala z postele a přešla do koupelny, kde se nad sebou, jakmile se spatřila v zrcadle, i sama zhrozila. Ty dva uplynulé týdny, se na ni dost podepsali. Ani ne, před pár měsíci ji bylo dvacet tři let, ale teď vypadá i se cítí, tak na sedmdesát. Nakonec se i tak dala, jakž takž do pořádku a jelikož není zastánce líčení, dlouho ji netrvalo, než vyšla z domu.

Ještě než stihla vystoupit ze svého auta, do kterého nasedla asi před patnácti minutami, všimla si Colina, jak se brání před nějakým, už od pohledu starším klukem. Neváhala a rozběhla se směrem k nim. „Co se to tady děje?!" Vykřikla na kluka, skoro o hlavu vyššího, než byl její bratr. Už když dobíhala k nim, všimla si, že kluk, co útočil na jejího bratra, se lekl. Zastavila u osmiletého chlapce a okamžitě kontrolovala, zda mu ten uličník neublížil. „Si v pořádku Coline?" Podívala se mu do očí, ve kterých se mu odzrcadlovaly slzy a tak si ho, neohlížejíc se na ostatní, přitáhla do objetí. Vzápětí pohlédla na kluka, co jí šikanoval bratra a asi se na něj dívala dost nevraživě, usoudila z toho, že měla dojem, že se za chvíli i on rozbrečí. „Proč si útočil na Colina?" Zeptala se trochu mírněji, aby dostala aspoň nějakou odpověď. „Já,.... jen jsem si z něj dělal legraci, ale on se rozčílil a začal útočit." Řekl na svou obranu kluk a už podle jeho chování, bylo znát, že to asi nebylo vše.

„To není pravda!" Vykřikl Colin, který se trochu odtáhl od své sestry, aby se jí mohl podívat do očí. „On urážel naše rodiče! A hlavně urážel tebe!" Vykřikl se zlostí v hlase a cítil, jak se mu slzy kutálejí po tvářích. Nechtěl, aby ho někdo viděl plakat, jako malé dítě, ale nemohl to ovlivnit. „To bude v pořádku Coline, ano?" Konejšila ho sestra, která si ho vztáhla zpátky do objetí a pevně ho v něm sevřela. U ní se cítí vždy v bezpečí.

„A ty!" Pohlédla na kluka, co pořád stál před ní a udiveně se na ně díval. „Jak můžeš takhle ubližovat svému spolužákovi, kterému ani ne před dvěma týdny zemřeli rodiče! Nestydíš se?!" To bylo to poslední, co řekla očividně zaskočenému klukovi, který se pravděpodobně, až teď dozvěděl o situaci jejího bratra, ze kterého si dělal, rádoby legraci. Pak odpoutala pohled od kluka, který ji opravdu svým chováním vytočil a začala se věnovat Colinovi. „Půjdeme domů, nebo si to namíříme rovnou na zmrzlinu? Hm?" Zeptala se ho s úsměvem a doufala, že ho to aspoň trochu oprostí od situace, která se tam před chvílí odehrála. A naštěstí, se tak i stalo. Na jeho kladnou reakci, totiž nemusela dlouho čekat. „Zmrzlinu prosím!" Vypískl malý zelenooký kluk a po slzách zbyla už jen památka v podobě cestiček, které mu na tvářích zůstali.

Zmrzlinu i zbytek dne si společně užili a protože nemusela do práce, mohli si večer spolu pustit i film. Aspoň pro tu chvíli se snažila zapomenout na všechny ty potíže, které se na ni stále víc a víc valí. A taky doufala, že ji to i vyjde. Ale přání a sny se málokdy splní a tak ji v sobotu v podvečer, čekalo nemilé překvapení v podobě mužů v černých oblecích, co vypadali už od pohledu nebezpečně. Nebyli to ti samý, co je přišli navštívit ohledně dluhů rodičů, ale pořád patřili k organizaci, které dané dluhy musela splácet.

Ani netušila, jak se to všechno seběhlo. Právě byla s Colinem na procházce, když je odchytly a naložili do auta lidi, dle jejího úsudku mafiáni, kteří ji ani nebyli ochotni říct, kam je to vůbec vezou. V náručí držela svého bratra, který se k ní strachem tiskl tak, že měla pocit, že se jí v objetí chce schovat. Netušila, jak celá tahle situace dopadne, jen doufala, že z toho vyjdou živý a bez ujmi na zdraví. S hrůzou zjišťovala, že své rodiče evidentně vůbec neznala. Nikdy by ji totižto, ani ve snu nenapadlo, že by se s takovýma lidma mohli zaplést.