I sny se občas plní

Část 29

Slunce mu svítilo do očí, budík v mobilu mu vyzváněl, už po třetí a jemu se opravdu nechtělo vstávat z postele. Jediné, co ho na tom vstávání těší, krom toho, že uvidí svou rodinu, kterou nadevše miluje a do které počítá i Casey s Colinem, je to, že se do ní téhož dne i vrátí. I když by byl nejraději, kdyby se do ní nevracel sám, ale ve společnosti ženy svého srdce. No možná časem, prolétlo mu hlavou, když si uvědomil, že byl pryč jen něco přes dva dny, ale všichni mu chyběli, jakoby byl mimo domov týden.

Po dlouhém odhodlávaní se, se konečně zvedl, jelikož už bylo skoro sedm hodin, což znamenalo, že děti, by měli jít za chvíli do školy. A poněvadž se s nimi chce, ještě před tím než odejdou pozdravit, nic jiného než vstát mu nezůstalo.

Jen, co otevřel dveře od své ložnice, málem srazil Morise, který pravděpodobně mířil za ním. „Dobré ráno pane. Všichni už jsou v jídelně." Oznámil mu dlouholetý zaměstnanec s úsměvem. Zajímalo by ho, jestli byl majordom v jednu hodinu v noci vzhůru, když už ví, že se vrátil. Ačkoliv, když nad tím tak přemýšlí, možná se o jeho noční návštěvě zmínila Casey. Pousmál se nad představou, jak žena jeho srdce, s rudými tvářemi, vysvětluje onu situaci, co se odehrála v noci v její ložnici, jeho matce. „Dobré ráno i vám Morisy." Odpověděl mu v rychlosti, protože právě v tu chvíli, už sbíhal schody a mířil si to rovnou do jídelny, odkud slyšel hlasy, které tolik miloval.

Na chvíli se přece jen zastavil u dveří a poslouchal, co se tam děje. Bylo tak hezké slyšet, jak se všichni mezi sebou baví. Asi po půl minutě to už nevydržel a rozrazil dveře, které mu stáli v cestě. „Dobré ráno vespolek. Tak komu jsem chyběl nejvíce?!" Vykřikl se smíchem a vzápětí vpadl do místnosti, jako velká voda. Nestihl to ani pořádně doříct a Emilie, se už s jekotem řítila do jeho náručí. „Přišel si!" Vykřikla jeho princezna s jiskřičkami v očích a jakmile si ji stáhl do objetí, pevně se k němu přitiskla. „Vždy se vrátím k těm, co miluju." Pošeptal ji do ouška a vzápětí se rozhlédl po místnosti, kde se všechny pohledy upírali na něj. Z reakce přítomného osazenstva usoudil, že jediný člověk, co nebyl z jeho příchodu překvapený, byla Casey. „Aaa,... Bráško už si doma?" Zeptal se očividně překvapeně Derek, stojící za jeho zády. „Už to tak bude." Otočil se i s dcerkou v náručí, ke svému bratrovi a podíval se mu do očí. „To víš! Nemohl jsem si nechat ujít dnešní odpoledne s rodinou." Pronesl s úsměvem, který ho od rána nechce opustit a pak se všichni tři odebrali ke stolu, kde Emilie posadil na její místo, aby dojedla svou snídani. Pak přešel ke Colinovi, který seděl, natěšeně se vrtíc na židli, vedle jeho dcerky a od chlapcových zad ho objal. Cítil, jak se zprvu jeho záda napjala a vzápětí se uvolnila. „Tak, co Coline. Zahráme si odpoledne fotbal?" Zeptal se ho šeptem a na jeho odpověď nemusel dlouho čekat, jelikož Colin, ještě s plnými ústy, i se znatelnými jiskřičkami, co mu v tu chvíli, svítili v očích, horlivě přikyvoval na souhlas.

Když opustil nadšeného chlapce, přešel ke své matce, kterou políbil na tvář a nakonec si sedl na své místo u stolu, kde si vytáhl z dětské židličky Chrise, který k němu natahoval ručky a posadil si ho na klín. „Ahoj chlape. Poslouchal si Casey?" Zeptal se ho pobaveně, přičemž si ho tisknul k hrudi a zároveň se upřeně díval, do krásně zelených očí, co ho s úsměvem pozorovali. „Děkuji." Pronesl jednoduše k ženě, co je se zájmem pozorovala. Kdyby toho dne, nemusel ještě do kanceláře, určitě by zbytek dopoledne strávil s Casey a s malým, ale bohužel, nedalo se svítit. Bylo ještě dost věcí potřeba doladit, ohledně příměří mezi dvěma znepřátelenými klany, co se mají sjednotit.

Díval se na svého bratra a opravdu nechápal, jak se mu povedlo, tak rychle přijít zpět. Měl v plánu se ho pozeptat, co všechno se za poslední dva dny událo, ale to mělo čas. Teď je opravdu rád, že už dorazil, protože bude moct jít domů. Než totiž Hunter odjel, musel mu slíbit, že po dobu jeho nepřítomnosti, bude bydlet u nich.

Ano. Přesně tak, vzbudil ho kolem půl páté ráno, když konečně po prohýřené noci zaspal. Není nutno dodávat, že kdyby byl jeho bratr, v tu dobu v dosahu, schytal by jednu dobře mířenou do obličeje. Ještě v ten den, se tedy přestěhoval do svého rodného domu a teď je neskutečně rád, že už půjde. Ne, že by rodinu svého bratra neměl rád, to v žádném případě. Jen na jeho vkus, je u nich moc živo a on má rád klid. V tuhle chvíli má jinou představu o životě a ta se prozatím neslučuje s rodinným životem. Tím je myšleno holky, chlast, hýření do noci a sex do samého rána, ne hlídání dětí. Ačkoliv bratrovi děti miluje, svou svobodu a nevázanost má rád taky. Hold je ještě mladý a chce si užívat, než pozná tu, se kterou bude chtít zůstat do konce svého života. I když možná už takovou potkal, ale to ukáže čas. Prozatím mu stačí, vidět bratra šťastného a možná časem, bude to štěstí, co cítí Hunter ve svém srdci, i sám prožívat.

V průběhu dvou hodin, zůstala doma sama. Po snídani odešli děti do školy a s nimi odešla i Claire, která prý musela na nějakou schůzku. Asi hodinu po nich, odešel i Hunter s Derekem, ale předtím ji ještě otec malého Chrise slíbil, že se po ně zastaví v jednu hodinu, aby mohli jít společně vyzvednout Colina i Emilie ze školy. A samozřejmě, ještě než stihl, onen muž, zavřít dveře svého domu, si Casey nenechala ujít příležitost, obeznámit ho s důvodem, proč byl Chris v noci v její posteli. Měla z toho špatný pocit a tak s tím nechtěla dlouho otálet.

Vysvětlila mu, že byl malý po celý den neklidný, co byl pravděpodobně následek toho, že svého tátu, už delší dobu neviděl. A tak, když ji nechtěl usnout, vzala si ho k sobě do ložnice, kde do pár minut, po tom, co mu zazpívala usnul, jako lední medvídek v létě.

Pravdou bylo, že mu to chtěla vysvětlit už v noci, jelikož si nebyla jistá, zda s tím, že si malého vzala k sobě, nebude mít nějaký problém, ale ukázalo se, že mu to vůbec nevadilo, spíše naopak. Dle jeho slov,.... Ten pohled na ně, ho neskutečně potěšil i uklidnil zároveň. Opravdu čekala, že bude mít k tomu výhrady a popravdě ji padl kámen ze srdce, když zjistila, že to byla jen její mylná představa.

Musela uznat, že celé to ráno bylo dost chaotické. Od jeho příchodu, až po jeho odchod do práce, či kanceláře nebo kam to vlastně šel, se neměla čas zamyslet nad tím, co všechno se vlastně ráno událo. Hlavně ji zaráželo to, jak familiárně se chová k jejímu bratrovi. Neříká, že je něco špatně na tom, co dělá, to ne. Jen není zvyklá, že by někdo projevil zájem se mu věnovat. Vždy byli jen oni dva a teď je tady spousta lidí, co jim zpříjemňují život. Starají se, zajímají se a hlavně s nimi mluví i jednají, jako s rodinou.